… o všem, co vás zajímá

V počátcích chirurgie se, alespoň podle dochovaných historických pramenů, nedá o práci na operačním sále hovořit ve smyslu, jak ji známe dnes. Ve středověku nebyli dokonce chirurgové (ranhojiči)ani považováni za lékaře. Respekt a uznání získali znovu až díky francouzskému královskému chirurgovi Ambroise Paré, který si získal proslulost především znovuobjevením staroegyptské metody podvazování krvácejících cév u amputovaných končetin.

operacni_sal_1937Nahradil jí do té doby běžně používané vypalování rány žhavým olejem či plamenem, které pacientovi způsobovalo častokrát větší bolest a šok u poraněných, než samotné zranění. Operovalo se kdekoli a do objevu bakterií v druhé polovině 19. století také bez dodržování zásad asepse a antisepse. Operačním oděvem byl běžný civilní šat a pracovalo se holýma rukama. Teprve po objevu bakterií se začala do praxe zavádět opatření potřebná k tomu, aby se dosáhlo relativní nebo absolutní nepřítomnosti choroboplodných zárodků.

Na rozdíl od sester, od kterých se pracovní oděvy vyžadovaly, nenosili lékaři až do 20. století žádné speciální oděvy. Chirurg měl běžný oděv, přes který nosil řeznickou zástěru, aby si nezašpinil šaty od krve. Nosil ji jak při pitvách, tak při převazech i operacích. Ta měla navíc vepředu kapsu s knoflíkem, kam si asistenti odkládali své poklady- byl to především stetoskop, ale také dýmka a tabák, poznámkový blok a někdy též trofeje získané při pitvách, ucho nebo palec. Knoflík sloužil jako pomůcka, kolem které si chirurgové omotávali nitě, které používali na zašití operační rány. Nevadil ani fakt, že byly nasáklé a slepené krví a hnisem od různých pacientů.

Výkony se dělaly na operačních sálech typu amfiteátrů nebo auditorií s centrálně umístěným vyvýšeným operačním stolem a několika řadami sedadel okolo, na kterých seděli studenti nebo diváci a pozorovali operační výkon. Pacient ležel na dřevěném stole či lavici, odtékající krev se vsakovala do pilin, které byly rozprostřeny na podlaze. Nechyběly ani nádoby na zachycování tělních tekutin a odpadů. Nebo kýble s pískem a lopatkou na posypání kluzkých krvavých skvrn na podlaze. K osvětlení se používala svíčka. Krví byly slepené a nasáknuté i oděvy, v nichž chirurgové operovali. Velké množství skvrn na oblečení bylo v dřívějších dobách známkou pracovitého a úspěšného chirurga. Ten si docela určitě umyl ruce po výkonu, ale zdaleka ne vždy před nim. Operoval holýma rukama s použitím nesterilních nástrojů a pomůcek. Na chirurgickém sále nechyběl dřez s mosaznými trubkami a kohoutky, stoly s mramorovou deskou jako v koupelně na lahvičky a roušky. V zimním období místnost vyhřívala kamna na koks a konzervativnějším chirurgům tak poskytovala možnost stavět krvácení rozžhaveným železem. Šicí materiál se prodával nebalený s jehlami k opakovanému použití. Nezřídka se stalo, že nástroje použité při operaci jednoho nemocného se vzápětí použili u druhého, bez nějaké předchozí očisty.

Kauterizace se v minulosti prováděla žhavým železem a k ošetření ran i vroucí olej. Chirurgové neboli ranhojiči měli k dispozici různé typy želez a želízek, která přikládali na různá místa na těle a tím vyháněli neduhy z těla. Ve své době to byla velice oblíbená metoda.

Gáza se vyráběla ze zbytků, které ležely na podlaze přádelen. Častým důsledkem toho byly sepse a nemocniční gangrény, které nabývaly epidemických rozměrů. Někdy se dokonce hnisání považovalo za nevyhnutelnou součást hojeni ran, v chorobopisech se označovalo jako „chvályhodný hnis“. Tento termín se připisoval Galénovi. Princip pus bonum et laudabile, tedy teorie o chvályhodném hnisu, si ostatně udržel prim až do 15. století. S pandemií španělské chřipky v roce 1918 a s rostoucí zájem lékařské veřejnosti o Listerovi teorie antisepse začali někteří chirurgové nosit bavlněné masky. Nedělali to ale proto, aby ochránili pacienta od infekce během operace, ale proto, aby ochránili sebe před pacientovými nemocemi. Gumové rukavice se začaly používat při pitvách od čtyřicátých let 19. století.

S použitím prvních gumových rukavic při operaci je spjato jméno chirurga Williama Stewarta Halsteda (1852 – 1913), který byl zastáncem Listerových metod. Jedna z Halstedových zdravotnich sester Caroline Hamptonova si totiž v roce 1899 začala stěžovat na to, že ji sterilizačni roztok způsobil dermatitidu na rukou, a Halsted na základě toho oslovil firmu Goodyear, zda by nechtěla zkusit vyrobit tenké gumové rukavice, které by sestra mohla nosit.. Tuto praxi pak s nechutí přijali i chirurgové. Původní rukavice však nebyly kvalitní, trhaly se již při navlékáni nebo v průběhu operace, nebo naopak byly příliš hrubé, proto se používaly na gumové rukavice rukavičky nitěné.

Asepse a dezinfekce

Infekce byla tehdy záležitostí, která se jen velice obtížně zvládala. Dezinfekce ran se prováděla opláchnutím vodou, vypálení žhavým železem a balzám měl pak chránit ránu před následnou infekcí. Teprve po mnoha staletích se začaly používat umělé chemikálie a dezinfekční látky typu roztok doktora Condyho- byl to deodorant, který se objevil v příručkách o zdravovědě, ale častěji než v medicíně jej používali bohatí lidé pro své podpaží. Oblíbeným parfémem, který se využíval ve špitálech přednostně tam, kde měl zakrýt nechutný gangrenózní zápach, byla kolínská voda. Mysteriózním „fermentacím“ a „hnilobě“ se mělo zabránit v tom, aby vytvářeli oblaka nákaz, tak se začala používat kyselina karbolová, hypermangan a chlorové vápno, což mělo své opodstatnění a dosahovalo požadovaného účinku, ačkoli o choroboplodných zárodcích tehdy ještě nikdo nic nevěděl. (Hipokratés ve stejné indikaci používal dehet). Smrtící infekce, otrava krve a černozeleně zbarvená gangréna vedla k vyklidňování chirurgických oddělení rovnou cestou na hřbitov a novým pacientům příchozím na operační sál nedávala velkou šanci na přežití.

karbolová sprchaByl to Joseph Lister (1827- 1912) koho napadlo, že když mohou živé částice kazit víno, které prodává jeho otec, mohou zrovna tak způsobovat infekci chirurgických řezů, které on sám provádí. Lister pojal geniální rozhodnutí zničit tu spoustu dosud neroztříděných zárodků přímo tam, kde jim otvíral přístup nůž chirurga. Pokusil se celé operační pole oplachovat dezinfekčním roztokem a vybral si k tomu kyselinu karbolovou. Později začal k aplikaci dezinfekce používat rozprašovač, který byl umístěn na střapci ozdobeném čajovém stolku a vždy nějaký student ve funkci pomocníka otáčel klikou (operace prováděné pod karbolovou sprchou).

Misterův rozprašovač byl později vylepšen o parní pohon. Původně to byla dřevěná trojnožka, na níž stála nádoba s kyselinou karbolovou, která se rozprašovala čerpadlem ovládaným ručně pomocí páky. Kyselina karbolová sice ničila zárodky infekce, ale bohužel zničila i okolní tkáň na těle pacienta. Listerova metoda antisepse (tj. likvidace choroboplodných zárodků v operačním poli) se konci jeho života už téměř všude nahrazovala asepsí, při níž se používalo autoklávů a sterilizace nástrojů varem, aby se zabránilo přístupu zárodků na sál. Chirurgické pláště se začaly vyvářet a bezpodmínečně se vyžadoval přímý kontakt infekčního materiálu s dezinfekcí. Rovněž zcela správně pouhý pach karbolky v pokoji nemocného nebo vykuřování operačního sálu se plným právem odsuzovalo jakožto neúčinné.

Celulóza a bavlna dala vznik dnešnímu krytí. Jeho posláním bylo nasávání sekretu, ale i vytvořené vzdušné vrstvy, která bránila mechanickému znečištění a do jisté míry i průniku infekce. Dříve se dezinfekce lila přímo do rány, dnes se používá na její okolí. Začala s provádět i dezinfekce rukou a obvazového materiálu. Houby, lněná prostěradla a vše ostatní, co přichází do styku s ránou, muselo být čisté, aby se kvůli šetření nebo nečistotám nedostal do rány po zdařilé operaci zárodek mnohem nebezpečnější nemoci. Používala se gáza napuštěná vazelínou (mastný tyl). Asepse nebyla ještě do poloviny 19. století v podstatě žádná. Nový věk v chirurgii začal až s využitím roztoku fenolu. Tento antiseptický princip znamenal revoluční změnu v chirurgii, která byla dosud bezmocná proti infekcím ran. Dnes už asepse zcela převládla, nástroje se sterilizují odděleně nebo se dodávají jednorázové nástroje ve sterilním balení. Chirurgové oblékají jednorázové sterilní oblečení a pláště, masky a rukavice.

 Narkóza a znecitlivění studeným obkladem

Zpočátku se zákroky a operace prováděly bez jakéhokoli znecitlivění. Popisovalo se také použití studených obkladů nebo uspávací houby. Bylo sice známo opium a jiné omamné látky, ale hodně záleželo na kultuře v dané zemi. Anestézie se stejně jako alkoholové opojení zrodilo z věčné touhy lidstva alespoň na chvíli uniknout vědomí sebe sama. Sir Humphrey Davy (1778- 1829) měl ve zvyku při bolestech hlavy používat kysličník dusný, dostavovalo se mu příjemné vzrušení, živé obrazy pádily myslí a zároveň ochabovala vůle. Tehdy jako první pomyslil na použití rajského plynu při operacích, ale pro využití kysličníku dusného nic nepodnikl. Místo toho začal organizovat seance s rajským plynem. Až stomatochirurg William Thomas Green Morton ( 1819- 1868) zorganizoval veřejnou demonstraci, při níž se měl vytrhnout bolavý zub. Nicméně to dopadlo totálním fiaskem. Dokonce se podařilo i jednoho pacienta při narkóze udusit, čímž o rajský plyn lékaři ztratili zájem. Mezitím vzniká nová látka se jménem ether, o jejíž vlastnostech se dlouho nevědělo. Později si Michael Faraday (1791- 1867) povšiml, že dokáže omámit a znehybnit, stejně jako kysličník dusný, což se Morton dočetl v Pierově Materia Medica z roku 1839. Bez váhání si přisvojil nápad a vyzkoušel éter na psu. První skutečná narkóza pomocí éteru byla veřejně předvedena při operaci krku v Bostonu roku 1845. Morton přispěchal s novým inhalátorem, který tvořila skleněná koule, v níž byla éterem napuštěná houba a z které vedla trubice s koženými chlopněmi, jež měly udržovat jednosměrný tok par přímo do plic pacienta. Novinka se rychle rozšířila a po dalších zkouškách této metody v zubním lékařství a zdařilé amputaci končetiny o rok později nastal nebývalý rozmach jejího využití. Zavedení inhalační narkózy konečně umožnilo operovat bezbolestně. Zákroky se mohly uskutečňovat poměrně v klidu, mohly trvat déle a nebylo nutné je přemáhat silou se bránícího pacienta.

Úryvek z knížky Po stopách historie ZDRAVOTNICTVÍ

Ilustrační foto- zdroj: zdravi.e15.cz

Rate this post

Napsat komentář

forinel
facebook google forum_ikona
Kalendář akcí
<< Říj 2017 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Nová akce
  • žádné události
Anketa

Jsou vhodné jednotné platové tabulky ve státních nemocnicích?

Loading ... Loading ...