… o všem, co vás zajímá

Od roku 2000 pracuji ve zdravotnictví, SZŠ jsem absolvovala 1996-2000, už tenkrát nám říkali, že je nyní ve zdravotnictví krize. Hned po škole jsem nastoupila na internu v okresní nemocnici, nástupní plat 4 600 Kč, což se absolutně nedalo vydržet, pokud jsem chtěla bydlet v bytě a ne pod mostem.

bat

Proto jsem odešla pracovat do Prahy, fakultní nemocnice, protože nabízeli alespoň levné ubytování, sice na špinavé ubytovně, kde nehrozilo, aby měl člověk klid na spaní, ale budiž…abych měla alespoň kde přespat. Paráda…Tak nějak jsem tam proplouvala, na oddělení JIP jsem se starala o pacienty, kteří mi byli za mou péči vděční, vždycky jsem pro ně dělala něco navíc, co by jim alespoň trochu pomohlo zvládnout ten boj…. Jenže po několika letech už to moje záda a ruce nevydržely, občasné bolesti zad přešly v trvalé, na obou rukách mám tenisové lokty, které už nelze vyléčit, hrozil mi invalidní důchod, což by byl můj konec-rovnou se jít zahrabat někam pod zem.

Zvolila jsem cestu nejmenšího odporu a přestoupila na dětské oddělení-hematologii.

Práce celkem hezká, s dětičkami se pracuje perfektně, stejně jako s jejich rodiči……jen ten kolektiv…Sestra, která nastoupí přece nemůže být u pacientů oblíbenější, než její kolegyně, které tam pracují několik let..je to v lidech..nakonec jsem musel a odejít s pokročilým burn-out syndromem z proběhlého mobbingu a bossingu jen proto, že mám ráda lidi, nepřetvařuju se a pacienti mě mají rádi pro upřímnost a lásku k nim. Šikana ve zdravotnictví prostě je a bude a řešení to nemá, pokud to chce člověk řešit, roznesou ho na kopytech…

Další pokus o nalezení lepšího místa skončil opět zklamáním. Přestoupila jsem na soukromou gynekologii, kolektiv super, práce dobrá, spolupráce s klienty paráda. Začala jsem věřit, že někde ještě jsou normální sestry, ale opět jsem narazila na nízký plat a nepřístupnost vrchní sestry. Odchod ve zkušební době.

Pokus o nalezení lepšího místa- nástup na oddělení nedonošenců…z počátku pokusy o šikanu nové kolegyně-mně, poté šok z jejich strany, že mi chod JIP oddělení včetně přístrojů není cizí a ovládám vše levou zadní- nakonec odchod z pracoviště kvůli znechucení nad výplatou a arogantnímu chování kolegyň a lékařů důležitých jak canalis analis . Fascinující byl právě přístup lékařů, kteří byli často k nezastižení. S bolestí na duši vzpomínám na holčičku o váze 700 g s retencí moči, na kterou jsme lékaře opakovaně volali, protože nebylo v našich kompetencích ji vycévkovat. Lékař dorazil nedonošence vycévkovat až před koncem pracovní doby, tj před 19. hod. Do té doby trávil čas na svém pokoji…Ach jo.

Naskytla se mi příležitost pracovat na soukromé rehabilitační klinice-plat přibližně dle tabulek, ale práce příjemná, i když se člověk občas nezastavil, kolektiv i vedení super. Jenže nic není růžové a po roce se vrátila kolegyně zpět z mateřské a já musela místo uvolnit. Smůla, padaly slzičky, dlouho padaly, ale co se dalo dělat. Dodnes na tuto kliniku ráda vzpomínám, protože jsem se tam na chvíli cítila jako člověk, jako někdo, prostě jako sestra. Peníze byly sice podle tabulek, občas jsme dostaly i odměny, což se ve státním nestává, a nikdo mě neponižoval, nechtěl po mě práci za nikoho jiného, chodila jsem domů s čistou hlavou a přivydělávala jsem si jako sestra v domácí péči, abych nevypadla z výkonů a nějak dohnala ten nedostatek peněz, a mohla si po zaplacení nájmu a poplatků dovolit zajít na zubní ošetření.

Po odchodu z této kliniky jsem nevěděla, kam bych šla. Syndrom vyhoření ve mně zanechal hluboké šrámy, nakonec jsem se rozhodla, že půjdu opět k dětem, tentokrát na psychiatrii. Všude se tvrdilo, jak je to tu skvěle placené…řekla jsem si super, budu dělat něco, co mě baví, můžu konečně dát těm dětem to, co potřebují, co se jim doma ani nikde nedostává. Ano, je to něco navíc, ale já to jinak neumím. Jsem ráda, když můžu být na lidičky hodná, jsem ráda, když je v jejich trápení trochu rozsvítím a rozesměju, že jim trošku to trápení, strach a bolest ulehčím, proto tu práci dělám, proto tu jsem. Po pár letech se někdo rozhodl, že máme moc peněz, protože sloužíme přesčasy a rozhodli se pro úpravu. Změnili nám dlouholetý režim směn z 12-ti hodinových na ranní 8 hodin 7-15 hod, ranní 8,5 hod 7-15:30, odpolední 6 hod 15-21hod, DOV 9-21 hod, denní směny 7-19 hod a noční 19-7.Takže v práci trávíme víc dní, což jsme určitě všechny “rády“. Prostě totální chaos. Najednou člověk nemá volno na nic, v práci je pořád, nestíhá si ani nakoupit a uvařit. Během denní směny se člověk ani nenají, protože kvalita jídla pro zaměstnance je příšerná- kdyby k porci podávali živočišné uhlí a endiaron, neměla bych pocit, že stačí spláchnout peníze do WC a člověk je po obědě…To, že jsem tady měla oběd je znát pouze po dobu nechutných křečí v břiše a pálení žáhy, které vždy přestane až po navštívení WC.  Na druhou stranu, když každý den spláchnu peníze do WC, nebude mě bolet břicho…jíst vlastně nemusím…vyjde to nastejno a vlastně ušetřím a nebude mi zle…

Díky úpravě směn, a že se jim nelíbilo, že máme „hodně peněz“ nám upravili směny a všechny jsme šly s penězi dolů, tedy kromě sanitářů, protože u nich se úpravy dělat nemusí a zůstaly jim 12-ti hodinové směny.

Nejlepší na tom všem je, že lékaři oddělení jsou nedostupní, v pracovní době si zvou ambulanty a hospitalizované děti si nám chodí stěžovat, že ještě nemluvily s lékařem. Další pecka je, když na plném oddělení chlapců zůstaneme jen sestry bez sanitáře- na našem oddělení nejsou hodné děti, ale převážně poruchy chování, které bijou učitelky a rodiče…Oni nás neposlouchají, oni se nám smějí a nestydí se nám dávat nemravné návrhy. Jedna sestra byla napadena a skončila se zlomenými žebry na JIP. Terapeutky mají stále volno, a když už jsou v práci, během 8-mi hodinové směny si vezmou děti na 2 hod na navlékání korálků, zbytek terapií aby zajišťovaly sestry a když nám nevyjde čas, nebo není možnost kvůli nedostatku personálu v oslabené směně vzít dítě do vířivky nebo do posilovny (vlastně tím vyřadíme na chvíli z provozu jednu sestru), dostaneme vynadáno a pohrožení klíčovou událostí.

V naději na polepšení si, jsem začala dálkově studovat bakalářský program. Studijní smlouvu se zaměstnavatelem jsem radši neuzavřela, protože jsem cítila, že už tu dlouho nevydržím a musela bych to pak zaměstnavateli doplatit. Tak tam jezdím ve svém volnu, učím se, kdy to jde, jak to jde, naštěstí mi to leze do hlavy a jde to. Bohužel kvůli dojíždění do školy jsem si musela najít brigádu, abych měla na cestu do školy. Vedlejšák opět ve zdravotnictví jako sestra. Z platu zaměstnavatele bych si školu dovolit nemohla, protože 70% platu dám za bydlení u zaměstnavatele, které poskytuje svým zaměstnancům…

Od ledna jsme dostali přidáno. Je to paráda. Když si sečtu všechny své příjmy, dostanu cifru, kterou jsem před 3-mi lety měla na výplatní pásce od stejného (a jen jednoho zaměstnavatele)…Je to změnou těch směn, ale určitě ne jen tím…

Je to celkem síla…často jsem během dne ve dvou zaměstnáních. Ráno trávím na vedlejšáku, pak rychle přeběhnu na odpolední k hlavnímu zaměstnavateli, příp. na noční…když mám náhodou volno, jsem na vedlejšáku…volné víkendy trávím ve škole… kdy mám volno? Někdy se najde, občas se jeden den v měsíci, kdy nejsem ani v jedné práci nebo ve škole najde. Za měsíc mám zkoušky, potřebuju se učit a psát seminárky…kdy to mám psát, kdy se mám učit? Dovolenou trávím na vedlejšáku, protože si nemůžu dovolit tam prostě nepřijít, zaměstnavatel by mě vyhodil z bytu.

Mám problémy s páteří, bohužel jsem, díky frmolu na vedlejšáku zapomněla, že jsem měla být na rehabilitaci. Poslední rok se dokola objednávám na zubní a opakovaně to ruším pro nedostatek financí a času. Je mi 35 let, děti nemám a opravdu nevím, jestli mi práce ve zdravotnictví někdy umožní dovolit si odejít na mateřskou.

Dnes jsem šla do práce a po cestě jsem brečela, protože mi včera přišla výplata a já to nechápu. Nechápu, proč musím mít tak nízký plat, když v jiných státech mají nesrovnatelně lepší podmínky, levnější a kvalitnější potraviny, oblečení, nájemné cenově srovnatelné ale plat 4x vyšší za stejnou práci…Proč to pořád dělám, proč se na to už konečně nevykašlu? To v sobě fakt nemám ani kousek hrdosti? Ne, ten zbytek hrdosti mi vzalo zdravotnictví v ČR a sílu něco změnit už nemám kde sbírat. Nevím, co se mnou bude dál, netuším, ale chci odsud odejít, jen nemám sílu, prostě nemám…

Krize ve zdravotnictví? Asi není dost vidět…stále přibývá dokumentace, na pacienty máme čím dál míň času, sloužíme v čím dál menším počtu, pacientů je čím dál víc, ceny potravin stoupají desetinásobně rychleji, než naše platy, nemáme dostatek materiálu vhodného k ošetření pacientů, komunikace s lékaři je čím dál horší, sestra zastává čím dál tím víc funkcí najednou, za jeden plat musí zvládnout práci svojí, chybějící kolegyně, uklízečky, lékaře, dokumentaristky, sanitáře, psychologa a terapeuta. Vzali nám osobní, odměny, 13. platy…Jaký je důvod pracovat jako zdravotní sestra v ČR v současné době? Jaké má zdravotní sestra výhody?

Mně to prostě už nebaví se rozdávat ze sebe, živit zdravotnictví…Ještě musím vydržet, než dokončim bakaláře, abych měla potvrzenou praxi. A pak asi půjdu pracovat třeba do banky, nebo supermarketu, při troše štěstí, se trochu z burn-out syndromu dostanu, vylepším si jazyk a půjdu za hranice, kde už stejně je většina mých kolegyň, kromě těch, které šly pracovat mimo zdravotnictví a jsou konečně spokojené.

Soutěž o nejlepší článek na téma- Zdravotní sestra (zdravotník) a krize ve zdravotnictví.

Více ZDE.

Těžký život zdravotníka
4.5 (90%) 12 votes

Napsat komentář

forinel
facebook google forum_ikona
Kalendář akcí
<< Říj 2017 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Nová akce
  • žádné události
Anketa

Jsou vhodné jednotné platové tabulky ve státních nemocnicích?

Loading ... Loading ...