… o všem, co vás zajímá

Upozornění: Následující článek vybírá redakce sestricka.com v rámci monitoringu médií. Není redakčním textem. Zdroj média tohoto článku najdete na konci textu.

doktor Ztrhaní lékaři i sestry, pacienti bez péče. Tak vypadá noční služba v nemocnici. Reportérka MF DNES se tentokrát podívala, jaký je dopad loni zavedené personální vyhlášky na nemocnice a zda je pravda, před čím lékaři a sestry varují: že nastavené počty personálu způsobí, že pacienty nebude mít kdo ošetřovat a léčit.

Chirurg je bledězelený a třese se mu ruka, když si dává zapálenou cigaretu ke rtům. Operoval celou noc nonstop. Skončil teď. Je za deset minut osm ráno a on by měl od osmi sedět v ambulanci a věnovat se čekajícím lidem.

„Už jsem tam volal, že přijdu za půl hodiny, nejdřív si potřebuju vydechnout,“ potáhne nikotin.

„Normálně děláme plánované operace od osmi do čtyř hodin, jenže včera se to protáhlo do šesti, byli komplikovaní pacienti. Pak začala večerní služba a už mi volali z jednotky intenzivní péče, kde se dusil pacient. Do toho volali z jiného oddělení, že se tam zhoršil stav člověka po operaci, je třeba s ním rychle znovu na sál. Pak jedna těžká alergická reakce na léky proti bolesti, která vedla k zástavě srdce, do toho jiná pacientka zemřela, takže jsem musel informovat rodinu a vyplňovat papíry. K tomu přivezli paní se snětí plynatou, což je vážná věc. A pak jsem běžel na pooperační vizity, zatímco kolegové měli na stole dvě slepá střeva hned za sebou…“ vypočítává lékař.

Na noční službě slouží čtyři chirurgové, přičemž se operuje vždy ve dvou. Z druhých dvou se jeden stará o pacienty po operacích na jednotce intenzivní péče a druhý sedí na ambulanci a ošetřuje příchozí či právě přivezené pacienty a běhá po celé nemocnici, kam si jej vyžádají na konzilia.

„Nevím, co bychom dělali, kdyby nám do toho vrtulník přivezl pacienta z havárie, který na operaci nepočká. Máme nechat ty ostatní pacienty s otevřeným břichem? Je to do prvního průšvihu, jak to flikujeme,“ kroutí hlavou naštvaný nevyspalý lékař.

Naráží na fakt, že když jedna dvojice operuje a druhá nemůže opustit pacienty, není žádná ruka se skalpelem navíc, která by dokázala řešit akutní nehodu. „Mimochodem – ta paní, co zemřela, čekala na operaci. Jenže nebyli anesteziologové, byli tou dobou u jiných, taky akutních operací, takže se nedočkala,“ říká.

Když vidí zděšený pohled v mých očích, típne cigaretu a rychle dodá: „Pravda, ona by s touto diagnózou zauzlení střev neměla moc šancí ani tak a zůstala by nám zřejmě na operačním stole. Ale aspoň jsme se mohli o něco pokusit…“ Ufff.

Čtyřiadvacetihodinová služba

Je běžná prosincová středa ráno a já sedím na lékařském pokoji chirurgie velké fakultní nemocnice o více než tisícovce lůžek. Mám za sebou noc a den strávené na úrazovce, ortopedii a chirurgii. A už jsem stihla pochopit, že chybějící anesteziologové jsou tady velký problém.

Začalo to hned ráno o čtyřiadvacet hodin dřív.

Ve čtvrt na osm je jako každé ráno ve všední den porada ortopedů o zákrocích a pacientech, které je ten den čekají.

Sedí tu třiadvacet lékařů, až na dva všichni, kteří tu pracují. Jeden chybí kvůli nemoci, druhý je na zahraniční přednášce.

Primář oddělení jako první hlásí: „Škrtáme pacienty vypsané dnes na čtvrtý sál, nejsou anesteziologické sestry. Vysvětlete to prosím těm lidem, že musí počkat do zítřka,“ říká lékař.

To v praxi znamená: strávit v nemocnici další dny, kdy se člověk bojí operace, hladoví a v podstatě i žízní, protože před operací se nesmí jíst a pít. Nic příjemného.

Jenže druhý den ráno, po krušné noci chirurgů, se scéna na ortopedii navlas opakuje. „Nejsou ARO setry, operace na čtvrtém sále se přesouvají,“ hlásí primář.

Pan P., který čeká na své nové koleno už třetí den, další odklad o den nevydržel a podepsal reverz. Potkávám ho u východu, když si jdu pro kávu do automatu, jak pajdá ven malými šouravými krůčky a přidržuje se madla na stěně.

„Já vím, že je to problém,“ připouští ředitel nemocnice, když mu líčím odsouvané plánované operace, mrtvou pacientku a skelné oči anestezioložky, která ve tři čtvrtě na dvanáct skončila práci na ortopedických sálech a svezla se do křesla se slovy: „Musím jít vystřídat kolegu na chirurgii, operují tam v kuse celý den a celý večer.“ Jenže pak pět minut zírala někam do dáli a vůbec nevnímala, na co se ptám, než se zvedla a popošla za další prací na sály o blok dál.

„Nejde to napravit hned, ale během letošního roku určitě jeden dva anesteziologové přibudou. Z toho plánujeme, že jeden bude vyčleněný speciálně pro ortopedii, aby se plánované zákroky nemusely překládat,“ říká k tomu šéf nemocnice.

Není, kdo by pacienty uspával

„Větší problém jsou anesteziologické sestry, protože díky tomu novému ‚úžasnému‘ systému vzdělávání sester prostě chybějí po celém Česku kvalifikované sestry, které smějí pracovat samostatně,“ popisuje ředitel.

A na to, jak dodává, řešení nemá, protože samostatná kvalifikace sester vyžaduje léta studia navíc a ta se přeskočit nedají.

Stejný problém znají i ředitelé jiných nemocnic.

„Totéž u nás řešíme taky. Před pár lety jsme redukovali počty operačních sálů, takže jsme propustili některé anesteziology. Jenže do toho přišla protestní akce Děkujeme, odcházíme a několik dalších lékařů odešlo do zahraničí. Sice jsme zvládli pár míst doplnit, ale do ideálního počtu se to zatím nepovedlo,“ říká ředitel Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Marek Zeman, kde také řeší problém s chybějícími anesteziology.

Chudší bratr

Střih. Přejděme z velké fakultní nemocnice do typické okresní nemocnice se zhruba šesti sty lůžky.

I tady jsem strávila čtyřiadvacetihodinovou službu, abych viděla, jaký je provoz a jak se dá zvládnout v daném počtu lidí. Oproti fakultní nemocnici je tu na každém kroku znát, kdo je chudší bratr.

A to počínaje vybavením, kde na frekventovaném WC na pohotovosti chybí toaletní papír i mýdlo, a konče u polohovacích postelí, které jsou tu vzácností. Aspoň na odděleních chirurgie, kde jsem převážně den a noc trávila, takže sestry samy manipulují s těžkými a špatně ovladatelnými železnými postelemi, které byly nemoderní už za primáře Sovy z Nemocnice na kraji města.

Na noční sama na 27 pacientů

„Ředitel vydal neoficiální příkaz vrchním sestrám, aby snížily počet přesčasových hodin tím, že minimalizují počty sester ve směnách. Na noční by na dvacet lůžek chirurgie byla jedna sestra. Nepředstavitelné. Pacienty bych nestihla ani oběhnout. A kdo je bude kontrolovat, když bude nutné připravit někoho na operaci a převézt?“ rozhořčila se loni kvůli personální vyhlášce Libuše Moravcová, členka sekce nelékařských zdravotnických pracovníků.

Omyl. Jde to. Ovšem za jakou cenu?

„Jsem po zákroku na noze, ale na nemocenskou nemůžu, neměl by za mě kdo nastoupit,“ omlouvá se mi sestra na pětadvacetilůžkovém oddělení chirurgie okresní nemocnice za belhání.

Je deset večer, právě přijala pacientku z pohotovosti a je tu na vše sama. Její kolegyně vedle je sama na sedmadvacet stejných lůžek.

„Co hodinu měřte tlak a co půl hodiny okysličení krve,“ uzavírá lékař hodinovou proceduru přijetí nové pacientky a chystá se běžet jinam. Takových oddělení má na starosti několik po celé nemocnici.

„Ale to bych nedělala nic jiného než se starala o jednu ženu, nepatří stálá péče na přístroje na jednotku intenzivní péče?“ protestuje sestra. „Tam je plno,“ krčí rameny lékař a kvačí jinam. Je ho třeba: pohotovost tu noc ošetří, zašije a předá k operaci desítky zraněných.

Peníze na dva sanitáře nemám

„Po první noční tady, kdy jsem měla pět příjmů a na lůžkách čtyřiadvacet pacientů, z toho dva převozy na operační sál, na všechno sama, jsem ráno brečela a chtěla odejít. To raději pracovat v Kauflandu u pokladny než tohle, ostatně je to za stejné peníze a člověk není pořád jednou nohou v kriminálu,“ svěřila se sestra na dalším chirurgickém oddělení.

„Papírujeme pět hodin denně z celé dvanáctihodinové služby, učíme se nesmyslné směrnice, o tom, jak se vede řez vzorkem tkáně na patologii, i když je nám to k ničemu. To všechno místo toho, abychom držely pacienty za ruku a povídaly si s nimi, jak se cítí,“ vyprávějí sestry totéž jako přes kopírák.

„A co nechápu už vůbec, že nám během let zmizely veškeré příplatky za riziko, infekční prostředí a podobně, přitom jen tento týden jsme likvidovaly následky tří nakažlivých nemocničních infekcí. Takže ač dělám totéž co dřív, nosím domů o dva tisíce méně než před pěti lety,“ popisuje další.

Proč zůstávají? Práce je pořád baví. A taky: kam jít po dvaceti třiceti letech praxe sestry?

Všechny se taky shodují, že personálu postupně ubývá. Když se ptám ředitele nemocnice, co má dělat sestra, které se zhorší pacient a potřebuje ho převézt a připravit na operaci – zamknout těch zbylých dvacet na oddělení a doufat, že tam mezitím nikdo nezemře? „Stačí, když zavolají na jiná oddělení, třeba na jednotku intenzivní péče, tam jsou vždycky dvě a jedna jim může pomoci,“ říká ředitel. A je problém přijmout méně kvalifikovaného, a tudíž levnějšího sanitáře, který by v noci pomáhal všem třem oddělením chirurgie? „Musel bych vzít dva, aby se mohli střídat, a já ten půlmilion ročně opravdu nemám,“ odtuší ředitel.

Pozor: obě navštívené nemocnice hospodaří vyrovnaně a bez dluhů. A navíc ta okresní se snaží získat peníze i jinými aktivitami a nespoléhá jen na zdravotní pojišťovny. Tak kde je problém? Máme příliš nemocnic na to, aby v nich byl dostatek personálu? Nebo lidem nabízíme lepší péči, než na jakou máme peníze?

Podle politiků B je správně.

„Každý politik tady stále opakoval, že peněz je ve zdravotnictví dost. Nemyslím. Dáváme do něj 292 miliard ročně, a sousední Rakousko 560 miliard. Přitom je jich o dva miliony méně a genetický fond, tedy dispozice k nemocem, jsou stejné,“ říká šéf zdravotního výboru Sněmovny Rostislav Vyzula (ANO).

Zvláštní, že politici jsou si problémů dobře vědomi. Alespoň všichni MF DNES oslovení zdravotničtí experti se shodli, že vědí, co se v nemocnicích děje: že se skrytě šetří na personálu. A že už se to odráží i na pacientech.

Loni zemřela pacientka na ženském oddělení jedné ze známých psychiatrických léčeben. Tou dobou bylo na tomto oddělení „akutního neklidu“, plného schizofreniček, feťaček, mentálně retardovaných a žen se soudně nařízenou léčbou 46 špatně zvladatelných pacientek. A na péči o ně pouze dvě sestry a jeden sanitář.

Případ vyšetřovala i komise pro lidská práva a výsledek byl, že se počet pacientek snížil na 38 a ty nejtěžší případy se převedly jinam – ovšem pouze papírově. Přijmou je formálně jinde a druhý den je převezou právě sem. Stav personálu se však nezměnil.

Ještě smutnější je situace v léčebnách dlouhodobě nemocných, kde noční služby slouží běžně jedna sestra pečující o tři patra ležících, často dementních, pomočujících se, nemocných lidí s proleženinami. To je jeden člověk na 60 až 70 lidí. „Problém je, že personální kontrola je na krajských úřadech, jimž ty nemocnice patří, takže kraj kontroluje sám sebe. To nemůže fungovat,“ říká prezident lékařské komory Milan Kubek.

„Fakultní nemocnice mají štěstí, že sem chodí povinně na tři roky lékaři po medicíně. Ty okresní se musí snažit zajistit provoz vlastními silami a přitom právě ony mají méně peněz, takže to dopadá tak, jak popisujete,“ říká.

Dokud se podle něj nezmění systém vzdělávání lékařů a sester tak, aby se rychleji dostali do praxe, a dokud pojišťovny nebudou lépe platit těm nemocnicím, které zajistí dost personálu, aby pacienti byli v bezpečí, vše zůstane při starém.

Lžeme si do kapsy

Horší je, že politici otevřeně přiznávají, že veřejnosti se už dlouho lže. „Lžeme si do kapsy, že je vše v pořádku, ale není,“ říká Svatopluk Němeček (ČSSD), nejspíš budoucí ministr zdravotnictví.

„Buďme konečně pravdiví a řekněme si, že nemáme například na to, abychom do systému přijímali ročně sedm osm nových léků na rakovinu jako letos. Je to klamání lidí, říkat, že máme na to všechno. Už dávno ne,“ doplňuje poslanec Vyzula.

Všichni oslovení politici přitom slíbili, že se zasadí o to, aby do zdravotnictví šlo víc peněz.

Pokud se jim to nepodaří, nezbývá než si říct to, k čemu na nedávném semináři o etice pro lékaře dospěla právnička Dita Mlynářová: Přejme si dostat se do špitálu ve všední den dopoledne.

Dobře to ukázaly dvě fotografie: na jedné byla stejná operace ve všední den dopoledne. Kolem pacienta stálo osm lékařů a sester. Tatáž operace v noci znamená mít na sále jen čtyři zdravotníky. Tedy: pokud má pacient to štěstí, že zrovna neoperují někoho jiného.

Mladá fronta Dnes

Lenka Petrášová, reportérka MF DNES

Zabývá se zdravotnictvím a problémy, které se v něm vyskytují. Tentokrát se podívala, jaký je dopad loni zavedené personální vyhlášky na nemocnice a zda je pravda, před čím lékaři a sestry varují: že nastavené počty personálu způsobí, že pacienty nebude mít kdo ošetřovat a léčit. Zvlášť, když teď od Nového roku skončí evropská výjimka na nadměrnou přesčasovou práci zdravotníků. Reportérka se vydala do dvou nemocnic se souhlasem jejich vedení: typické okresní a velké fakultní. V obou strávila 24 hodin. Po dohodě s řediteli nezveřejňujeme, kde reportérka provoz sledovala. Jinak jsou všechny údaje reálné. Zveřejnění názvu by však nemocnice mohlo poškodit, ač stejné problémy řeší i ostatní.

Noční horor
4.06 (81.18%) 17 votes

Napsat komentář

forinel
facebook google forum_ikona
Kalendář akcí
<< Zář 2017 >>
PÚSČPSN
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 1
Nová akce
  • žádné události
Anketa

Jsou vhodné jednotné platové tabulky ve státních nemocnicích?

Loading ... Loading ...