… o všem, co vás zajímá

Milí zlatí, všichni, ke kterým budou tyto věty směřovat.

V dnešní době, nejen pro nás, zdravotníky, velmi citlivé a diskutované téma- „Zdravotník a krize ve zdravotnictví“.

batPři poslední směně jsem se při listování Doctisem dostala k veřejnému sdělení velmi inteligentní a erudované lékařky k tomu, jak naloží naše nemocnice s krizí v rámci nedostatku zdravotnického personálu a lékařů. Nutno zmínit, že příspěvek byl staršího data, z roku 2008. Příspěvek zůstal bez odpovědí.

Krize byla už tehdy, krize byla asi i dávno předtím.  Krize je a krize bude a bude prohlubovat. Současný stav zdravotnictví nezachrání ani „rychlokvaškově“ vyrobený personál nebo zákon. Myslím, že ani peníze navíc …

 Když jsem před patnácti lety posílala přihlášku na zdravotnickou školu, rodičové mi shodně a jasně sdělili, že pokud si budu jedinkrát stěžovat na cokoliv spojeného se studiem, praxí a následným životem praktickým, dostanu (promiňte mi za to slovo) přes hubu. Moji osvícení rodičové. Jenže já nic jiného dělat nechtěla. Už jako dítě na táborech jsem se nikdy ničeho neúčastnila a běhala jen za zdravotníky, kterým jsem se vtírala s nabídkou pomoci na marodky. Při přijímacích zkouškách jsem pak trousila bobky strachem, že průměr 1.8 mi k přijetí zkrátka nepostačí.

Přijata k dennímu studiu.

Po střední následovala VOŠ, odkud jsem prchla hned, jak jsem potkala svou životní lásku, protože nejsem kariéristka. Následovala praxe na interním oddělení, které kdysi opravdu působilo jako odkladiště toho nejhoršího, co jsme ve zdravotnictví mohli zažít. Byla to škola života. Díkybohu za to!

Během toho všeho dvojí přijetí na VŠ UK, ošetřovatelství – nenastoupeno/těhotná. Jupííí, po tolika letech. Nejsem kariéristka :)

Už brzy při rodičovské jsem se ale musela při finanční tísni malinko zapříčinit a přispět trochou do rodinného rozpočtu alespoň částečným úvazkem. Nyní pracuji papírově na 0,8, ale znáte to všichni – přesčasy, papíry, nemožnost naplánovat si skoro jediný týden, aniž by neproběhla změna služeb. Personálu za branami nepočitatelně, uvnitř o sestru nezakopnete. Arogantní klienti, arogantní rodiny klientů, někdy i lékaři a často i bohužel ty kolegyně, které by měly táhnout s Vámi za jeden provaz. Jsme v tom přece všichni spolu.

Na druhou stranu mám kolem sebe, ale i pár těch, kteří jsou usměvaví, pracují srdcem i duší, se kterými si chcete povídat i po směně, kdy „lezete“ po čtyřech. Několik vděčných a laskavých mezi klienty, kteří do Vás vidí, jsou blažení za milý pohled a za naklepaný polštář Vám řeknou stokrát „děkuji“, i když nemusí. Děkuji jim všem!

Krize z nedostatku panuje i v naší nemocnici, provozy jsou omezené, redukují se počty lůžek, dochází i k uzavírání oddělení. Samy chodíme z práce vyčerpané, frustrované a neochotné se smířit se stávající situací. Jenže jen meleme pusou, nepoznala jsem nikoho, kdo by byl ochotný přímo konat…

Nedokážu si pomoct, ale myslím, že si spoustu věcí děláme špatně i my samy, v dnešní době, která je taky sama o sobě „nemocná“. Odnaučili jsme se zvládat i lehčí stresové situace, neumíme se podpořit, přestali jsme si pomáhat (každý je zodpovědný jen sám za sebe), je i hodně těch, co razí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nedokážeme říkat otevřeně své názory a říkat „ne“. Vše řešíme přes sociální sítě, kde máme na oko víc přátel než v reálném životě. Z toho pak vznikají řetězové reakce typu „Jana psala, že Lenka řekla o Kačeně, že… z toho plynoucí konflikty na pracovišti, ke kterým by nikdy nemuselo dojít, kdyby jsme se, sobě chovali férově a uměli spolu komunikovat. Příchozí generaci sester a asistentů kritizujeme, nicméně oni nemají moc možností od koho si sami vzít příklad, pokud to nechtějí dělat z lásky, zarytě a celým svým srdcem s přesvědčením, že pro tohle se prostě narodili.

Pracuji stále na stejném oddělení, jednou jsem dala i výpověď a odešla do jiného zařízení, ale v oboru. Za týden jsem byla zpět na starém. Nikdy za ty roky mne nenapadlo odejít ze zdravotnictví úplně. Nic jiného neumím a nic jiného by mne asi ani nebavilo a nenaplňovalo tak, jako moje práce. Je vyčerpávající, únavná a někdy v ní hledám i smysl – a najdu.

Když je mi nejhůř, stačí se rozhlédnout. Vidím, že v tom nejsem sama a vážím si těch, co spolu držíme tu pomyslnou basu. A v úúúplně nejvypjatějších situacích se nechám pevně doma obejmout, vzpomenu si na Čtyři dohody Dona Miguela Ruize a vím, že život je o něčem jiném, než o krizi ve zdravotnictví a věcech s tím spojenými :)

Jmenuji se Jindřiška Ulčová, je mi jednatřicet let. Pracuji jako všeobecná sestra na interním oddělení – ráda a dobrovolně, bez použití donucovacích prostředků.  Vychováváme s manželem dvě dcery a mám spokojené manželství. Přátele, kterých si vážím a rodiče, kteří mi nedali ještě nikdy přes hubu i když si občas postěžuju. Každá práce má své, všichni musíme nějakým způsobem fungovat – platit složenky, úvěry, hypotéky, dětem botky, školky, denodenní provoz domácností. Každý děláme, co umíme, co zmůžeme. Důležitým však považuji, zachovat si důstojnost, vnitřní rozvahu a své vlastní priority. I když je v nich moje práce zahrnuta a mám ji ráda, není středobodem mého bytí a určitě se kolem ní svět netočí :)

Všem jen krásné, milé a laskavé dny

J.

Autorka: Jindřiška Ulčová

Soutěž o nejlepší článek na téma- Zdravotní sestra (zdravotník) a krize ve zdravotnictví.

Více ZDE.

 

 

 

Současný stav zdravotnictví nezachrání ani „rychlokvaškově“ vyrobený personál nebo zákon
5 (100%) 3 votes

Napsat komentář

forinel
facebook google forum_ikona
Kalendář akcí
<< Pro 2017 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Nová akce
  • žádné události
Anketa

Jsou vhodné jednotné platové tabulky ve státních nemocnicích?

Loading ... Loading ...