… o všem, co vás zajímá

K věci

Hlubší pohled a informace, o věcech, co by Vás mohly zajímat.

Pijte Coca-Colu, je chutná a osvěžující! Reklamní kampaně na známý nealkoholický nápoj mají nejen významný vliv na americkou a západní kulturu, ale už desetiletí zajišťují i astronomické zisky z jeho celosvětového prodeje.

coca cola Od začátku výroby nápoje však společnost Coca-Cola Company čelí ostré kritice. První soudní procesy byly reakcí na obsah kofeinu v nápoji, firma byla nucena při realizaci marketingových kampaní skoncovat s oslovováním populace mladší než dvanáct let. V minulém století proběhlo s firmou několik soudních sporů, ale větší problémy nastaly na počátku 21. století v Indii, když se ve vodě používané na výrobu nápoje objevily stopy po chemických látkách. Tyto skutečnosti vyústily do vyřazení indické produkce nealkoholických nápojů a firma je nadále podrobována kritice ze strany zastánců zdravého životního stylu. Není divu. To, co se stane v lidském těle po vypití láhve či plechovky Coca-Coly, připomíná skutečný útok na lidský organismus.

Jak po heroinu

Podle zveřejněných vědeckých studií se po prvních deseti minutách do lidského organismu dostane deset čajových lžiček cukru. Jedinou příčinou, proč člověk po takovém sladkém ataku nezvrací, je fakt, že další složka nápoje – kyselina fosforečná – sladkost potlačuje. Po dvaceti minutách však hladina krevního cukru prudce stoupne a játra začnou obrovské množství cukru přeměňovat na tuk. Po uplynutí čtyřiceti minut se proces absorpce kofeinu skončí, oční zorničky se rozšíří, krevní tlak stoupne a játra uvolňují stále více cukru do krevního oběhu. O pár minut později zvýší organismus produkci dopaminu stimulujícího nervové receptory v mozku. Mimochodem, tento fyziologický proces je identický s reakcí lidského těla po dávce heroinu.

Tři decilitry Coca-Coly obsahují deset čajových lžiček cukru, 30 až 50 miligramů kofeinu, vysoké zastoupení umělých barviv, sulfátů a fruktózový sirup, vyrobený převážně z geneticky modifikované kukuřice.

Podle průzkumů průměrný Američan vypije za rok více než dvě stě litrů slazených nápojů. Přitom nadměrná konzumace slazených nealkoholických nápojů je jedním z hlavních důvodů vyhrocení celosvětové epidemie obezity. Nezávislá studie publikovaná v britském deníku medicíny The Lacent demonstrovala vazbu mezi konzumací slazených nápojů a dětskou obezitou. Dvouletý výzkum také prokázal, že vypití jednoho slazeného nápoje denně zvyšuje riziko obezity o 60 procent, riziko cukrovky o 85 procent a konzumenti jsou vystaveni i nebezpečí v podobě rakoviny.

Zištní marketing

Ukázalo se také, že Coca-Cola má tendenci poškozovat DNA. Za hlavní příčinu se považuje benzoan sodný, přidávána konzervační látka se schopností deaktivovat vitální úseky DNA, což může vést až k cirhóze jater nebo Parkinsonově chorobě. Coca-Cola však obsahuje i řadu dalších nebezpečných složek. Kyselina fosforečná prokazatelně omezuje schopnost těla využívat vápník, což vede zejména u dětí a mládeže k osteoporóze a změkčení zubů a kostí. Škodlivost cukru je všeobecně známá, existují dokonce seznamy obsahující přes sto nepříznivých následků způsobených jeho nadměrnou konzumací. Je dokázáno, že cukr zvyšuje hladinu inzulínu, což může vést k vysokému krevnímu tlaku, zvýšenému cholesterolu, nemocem srdce, cukrovce, obezitě a předčasnému stárnutí. Ani dietní nápoje bez přídavku cukru však nejsou výhrou – právě naopak. Umělé sladidlo aspartam způsobuje při delším používání nádory, porodní defekty, cukrovku, psychické poruchy či epileptické záchvaty. Přijímání kofeinu, který je návykovou látkou, zapříčiňuje nervozitu, nespavost, vysoký krevní tlak, nepravidelný srdeční tep, zvýšení cholesterolu, vyplavování minerálů a vitamínů.

V nedávné minulosti se na základě srovnávacího testu osmi produktů vyrobených a nakoupených v několika evropských zemích zjistilo, že produkty téže firmy mívají v různých státech různou kvalitu. Například na Slovensku se na slazení Coca-Coly používá místo pravého cukru o polovinu levnější isoglukóza, připravená z kukuřice. Biochemici však předpokládají její škodlivé účinky, protože na rozdíl od tradičního řepného cukru nespouští v těle chemické reakce, vyvolávající pocit nasycení. Naopak, podporuje chuť k jídlu a tím i riziko obezity. Isoglukosa se tak stala důležitou součástí marketingové strategie velkých potravinářských koncernů.

Tak co, ještě stále máte chuť otevřít si dobře vychlazenou plechovku Coca-Coly?

 

Coca Cola a vajíčko po 365 dnech.

{youtube}SWKB_6lwcx4{/youtube}

Zdroj: extraplus.sk, www.Janoch.borec.cz

 

Test Coca Cola + Mentos na Janoch.borec.cz

 

 Zdroj: http://janoch.borec.cz

ibalgin

Bílé, růžové, zelené, kombinace oranžové a zelené, to jen krátký výčet barev, kterými se barví léky. Proč tabletky hrají nejrůznějšími barvami? Nejsou bílé, které neobsahují žádné barvivo, „zdravější“?

Je omyl myslet si, že bílé tabletky jsou lepší než barevné, protože neobsahují žádné barvivo, upozorňují odborníci. „Bílé tabletky mohou obsahovat například titanovou bělobu, E171. Ta se používá jako bílý pigment do žvýkaček, bonbónů, cukrovinek, želé, džemů nebo do krmiv pro zvířata,“ uvedla lékařka Eva Pluhařová.

Proč jsou tabletky barevné?

Barvy u léků pomáhají při léčbě, umocňují totiž jejich psychologický účinek. Kromě toho existuje vztah mezi barevností léků, která ovlivňuje centrální nervový systém, a indikacemi, pro které se používají. Například modrá a zelená barva jsou spojované s uklidňujícími účinky a jsou využívány převážně u uklidňujících léků – sedativ a hypnotik, zatímco například červená či žlutá asociují povzbuzující účinky a jsou to spíše barvy stimulujících léků a antidepresiv.

Rozdíl v barevnosti a tvarech je důležitým faktorem pro snadnější zapamatování a dodržování správného dávkování. „Osobně preferuji barevně i tvarově výrazné pilulky, protože snižují pravděpodobnost, že pacienti omylem polknou jinou pilulku, než mají,“ uvedla Pluhařová.

Barvy a lidská psychika

Jedenáct základních barev dokáže pozitivně působit na lidskou psychiku. Co která barva symbolizuje a jak může pomoci?

MODRÁ: efektivita a důvěra, vyrovnanost, klid, ovlivňuje psychicky

ZELENÁ: rovnováha, harmonie, osvěžení, odpočinek, klid

ČERVENÁ: povzbuzuje, stimuluje a zvyšuje tepovou frekvenci, dodává sílu a energii

ŽLUTÁ: vlídnost, tvořivost, zvedá náladu a sebeúctu

FIALOVÁ: barva duchovna: duchovní vědomí, pravda, kvalita, stimuluje povědomí na vyšší úroveň myšlení, podporuje hluboké zamyšlení

RŮŽOVÁ: přináší fyzický klid a utišení

ORANŽOVÁ: fyzické pohodlí, potrava, vřelost, bezpečí, zábava

ŠEDÁ: psychologicky neutrální, nemá žádné přímé psychologické vlastnosti

ČERNÁ: sofistikovanost, ochrana, emocionální bezpečí, účinnost, je složená úplně ze všech absorbovaných barev, a proto má značné psychologické důsledky – vytváří ochranné bariéry

BÍLÁ: hygiena, sterilita, jasnost, čistota, jednoduchost

HNĚDÁ: vážnost, vřelost, přirozenost, zemitost, podpora, spolehlivost

 

Zdroj: mediafax.cz/Jitka Zadražilová

Sanitka Tuzemské sanitní automobily z dvacátých až osmdesátých let minulého století…

V meziválečném Československu jezdila pestrá paleta sanitních automobilů, z nichž naprostou většinu tvořily výrobky domácích automobilek a karosáren. Ve dvacátých letech vznikaly sanitky po jednotlivých kusech, případně v malých sériích, čítajících jen několik exemplářů. Podle dobové statistiky bylo v březnu 1922 v celém Československu v provozu jen 37 zdravotnických automobilů. Z nich jedenáct sloužilo v Čechách, zejména v Praze, dalších jedenáct jezdilo na Moravě a ve Slezsku, na Slovensku jich bylo provozováno 12 a na Podkarpatské Rusi, v nejvýchodnější (a nejchudší) oblasti tehdejšího Československa, pouhé tři. Během následujících čtyř let, do konce září 1926, se počet zdravotnických automobilů více než ztrojnásobil na 127. Největší nárůst zaznamenaly Čechy na 73 vozidel, z nichž 23 jezdilo v Praze, na Moravě a ve Slezsku už sloužilo 44 sanitek, zatímco na Slovensku jejich počet poklesl na sedm a na Podkarpatské Rusi zůstávaly tři.

08 46835Typickým vozidlem z první poloviny dvacátých let byla sanitní Praga Mignon se zobákem na chladiči, elektrickým osvětlením a prostorem pro řidiče jen částečně chráněným proti nepohodě. Klasický podvozek s třímetrovým rozvorem a oběma tuhými nápravami odpruženými listovými pery byl solidním základem sanitky vybavené dvěma lehátky. Pohon obstarával čtyřválec o objemu 2,3 l a výkonu 30 k (22 kW) spojený se čtyřstupňovou převodovkou. Automobil dlouhý přes 4,5 metru dosahoval rychlosti 70 km/h. K nejdražším zdravotnickým automobilům poloviny dvacátých let patřila sanitka Laurin & Klement Mh typ 300, kterou od roku 1924 používala záchranná stanice v Podmoklech u Děčína. Měla čtyřválec 4,7 l o výkonu 50 k (37 kW) doplněný čtyřstupňovou převodovkou, uloženou samostatně ve středu vozu. Při rozvoru 3,2 m byla dlouhá kolem pěti metrů, mohla přepravovat dva ležící pacienty a jezdila rychlostí přes 80 km/h.Rekordní nárůst zaznamenal československý park sanitních vozidel v roce 1929, kdy jich přibylo pět desítek. Ve statistice z února 1930 už figurovalo 226 sanitek, z toho 125 bylo v provozu v Čechách (z nich 33 v Praze), dalších 79 na Moravě a ve Slezsku, 17 na Slovensku a pět na Podkarpatské Rusi. Rovných osmdesát procent z celkového počtu, tedy 181 sanitek, bylo tuzemského původu. Ostatních pětačtyřicet mělo podvozky zahraničních značek, z toho šestnáct bylo rakouských, dvanáct německých, dalších dvanáct amerických, tři francouzské a dvě italské. I tyto sanitky však byly povětšinou karosovány v tuzemsku.

10 46837Pražská záchranná služba disponovala počátkem roku 1930 patnácti sanitními automobily. Prim mezi nimi hrála Praga Mignon ročníku 1929 se šestiválcem 2,5 l o výkonu 47 k (35 kW), jež dosahovala rychlosti až 90 km/h a poskytovala o poznání lepší komfort, než dřívější vozy. Nejluxusnější tuzemské sanitky vznikaly v té době na podvozcích typu Praga Grand s rozvorem 3,45 m, vybavených osmiválcovým motorem. Například sanitní vůz postavený v roce 1929 pro Sbor dobrovolných hasičů ze Zbraslavi měl pod kapotou osmiválec 3,6 l o výkonu 70 k (51,5 kW), díky němuž tento 5,3 metru dlouhý automobil s dvoutunovou hmotností uháněl rychlostí až 100 km/h. V karosárnách Josefa Sodomky ve Vysokém Mýtě a Oldřicha Uhlíka v Praze-Strašnicích vznikla řada sanitních vozů na podvozcích Škoda 645 s rozvorem 3,38 m a šestiválcovým motorem 2,5 l o výkonu 45 k (33 kW).V první polovině třicátých let se stavěly sanitní automobily také na podvozcích Tatra 30 a 30/52 se vzduchem chlazeným plochým čtyřválcem, páteřovým rámem a výkyvnými zadními polonápravami. Značku Škoda reprezentovaly mimo jiné typy 637 D a 430 D s prodlouženým rozvorem; první s dvoulitrovým šestiválcem, druhý se čtyřválcem 1,8 l, ale i podvozky lehkých užitkových vozů Škoda 104 a 154. Stálicí mezi tuzemskými sanitkami byla šestiválcová Praga Alfa, uplatnila se však i menší čtyřválcová Praga Lady.  Ale o tom až zase příště.

Zdroj:  Jan Tuček, http://www.automobilrevue.cz/rubriky/automobily/historie/ceskoslovenske-sanitky-1-hranata-leta_40094.html

 

30 dní bez spánku Vězni, kterým bylo slíbeno, že pokud podstoupí jeden experiment, propustí je na svobodu. Nikdo jim neřekl že se bude jednat o 30 dní bez spánku, Nikolajevův plyn, silnou závislost, ztrátu osobnosti a konečnou smrt.

Následující události byly zaznamenány zbývajícími členy týmu vědců, kteří nebyli dopadeni NKVD (KGB).

O věrohodnosti článku se můžeme dohadovat, jako zdroj byl však použit deník, jehož obsah se dostal na veřejnost jen díky úniku informací. Člověk, se kterým autor stránky komunikuje osobně a díky kterému tyto informace unikly, zůstává v anonymitě.

NIKOLAJEVŮV PLYN

Tato látka byla vyrobena na zakázku, jejím účelem bylo udržet vzhůru vojáky, kteří se museli účastnit i několik dnů trvajících bitev. Vláda by tak mohla buď zredukovat počet vojáků, nebo zvýšit výkonnost současné armády. Plyn získal jméno podle Felixe Nikolajeva – váženého vojáka, jehož (velmi stručná) charakteristika se objevuje v zápisech z deníku. V dnešní době se vylepšené verze Nikolajevova plynu využívají při hypnóze a jako sérum pravdy.

Článek pojednává o experimentu, během něhož byl tento „Nikolajevův“ plyn použit.

THE RUSSIAN SLEEP EXPERIMENT

Sovětští vědci během pozdních 40 let (spíše ke konci války, přesný letopočet jsem nikde nenašel) provedli 15 denní experiment, během kterého udržovali 5 subjektů ve stavu bdělosti. Tento pokus je známý pod názvem „The Russian Sleep Experiment“. Subjekty, jimiž se nedobrovolně stalo 5 vězňů, kteří byli v průběhu II. světové války označeni za nepřátele sovětského svazu, byly po celou dobu experimentu drženi v hermeticky uzavřené místnosti s regulovaným přívodem kyslíku a Nikolajevova plynu. Bylo velice důležité kontrolovat poměr Nikolajevova plynu a vzduchu, neboť N. plyn se při vyšších koncentracích stává toxickým a pro subjekty by to znamenalo otravu a následnou smrt.

Subjekty byly umístěny v místnosti s velkým množstvím knižních publikací, lůžkem (avšak bez lůžkovin), tekoucí vodou, toaletou a zásobou sušeného jídla v takovém množství, aby mohlo všech 5 subjektů přežít po dobu 1 měsíce (1 měsíc byla původně plánovaná doba experimentu). V době, kdy experiment probíhal, ještě neexistovaly kamery, které by bylo možno kontrolovat a ovládat na dálku přes stěnu, do místnosti byly proto zavedeny mikrofony a vizuální kontakt zprostředkovávalo 5 palců tlustá okna.

PRVNÍCH PĚT DNŮ EXPERIMENTU

Všechno probíhalo hladce. Aby vězni souhlasili s experimentem, slíbili jim za jeho podstoupení a pozitivní výsledky svobodu (samozřejmě to byly lži a na svobodu by je nikdy nepustili). Jejich vzájemné interakce (rozhovory,…) a činnosti byly monitorvány a bylo zjištěno, že diskutují především o svých traumatických zážitcích, které prožili v minulosti. Celkový tón jejich konverzace se v průběhu následujících 4 dnů zhoršoval (= zhoršovala se jejich nálada).

Po pěti dnech začali vězni protestovat proti místu, kde byli drženi, podmínkám, kterým byli vystaveni a proti dalším faktorům. Všichni také začali být silně paranoidní (Paranoia = duševní porucha, vyznačuje se bludy a chorobnými představami o vlastním ohrožení). Přestali spolu komunikovat a namísto toho začali šeptat do mikrofonů a proti sklům (z jejich strany vypadala jako zrcadla). Zvláštní bylo, že se všichni domnívali, že získají přízeň / důvěru vědců tím, že budou donášet na jejich spoluvězně. Vědci to zpočátku vysvětlovali jako vedlejší účinek experimentálního (Nikolajevova) plynu.

ORIGINÁLNÍ ČLÁNEK NAJDETE ZDE.

DEN DEVÁTÝ                       

Jeden z vězňů začal náhle křičet. Neustále běhal po místnosti a křičel z plných plic. Tento stav trval neuvěřitelné tři hodiny. Taková námaha hlasivek však způsobila jejich fyzické poškození a i přesto, že se vězeň snažil zoufale dál křičet, vydával už jen občasné skřípavé zvuky.

Patrně nejvíce překvapivé však bylo to, jak na tuto událost reagovali jeho spoluvězni, respektive jak na to vůbec nereagovali. Pokračovali v šeptání do mikrofonů, dokud se do křiku nepustil další vězeň. Další dva vězni pak vzali knihy, stránku po stránce ušpinili vlastními výkaly a lepili je na okna. Ihned poté, co vědci ztratili vizuální kontakt, utichl křik i šepot vězňů.

DEN DVANÁCTÝ

Vědci kontrolovali mikrofony každou hodinu, aby se ujistili, že fungují správně. Mysleli si totiž, že není možné, aby se z uzavřené místnosti s pěti lidmi uvnitř neozývaly žádné zvuky. Spotřeba kyslíku však naznačovala, že všech 5 subjektů musí být naživu. Objem spotřebovaného kyslíku, který spotřebovali vězni, odpovídal množství, které by spotřebovalo 5 lidí vystavených těžké fyzické zátěži.

Čtrnáctý den ráno se stalo něco, co nikdo nečekal. Vědci se rozhodli, že musí od vězňů získat odpověď za každou cenu, použili proto interní telefon a vyzvali vězně: „Otevíráme komoru, abychom mohli zkontrolovat mikrofony. Odstupte od dveří a lehněte si na zem, jinak budete zastřeleni. Souhlas přinese jednomu z vás svobodu.“ K překvapení všech jim však někdo velmi tichým hlasem odpověděl: „Už nechceme být osvobozeni.“

Mezi vědci a vojáky, kteří financovali a zajišťovali tento projekt, se rozhořela debata o dalším postupu. Po několika marných pokusech o opětovné navázání komunikace se konečně rozhodli komoru otevřít. Stalo se tak patnáctého dne o půlnoci.

DEN PATNÁCTÝ – PŮLNOC

Místnost byla vyčištěna od Nikolajevova plynu a naplněna čistým vzduchem. Hned na to se však ozvaly protestující hlasy vězňů. Tři různé hlasy začaly žádat, ba dokonce prosit o obnovení přívodu plynu. Místnost byla otevřena a sovětští vojáci vstoupili dovnitř, aby z místnosti vyvedli subjekty. Vězni však začali křičet hlasitěji, než kdy dříve a stejným způsobem reagovali i vojáci, když poprvé spařili to, co se v místnosti skrývalo.

Čtyři z pěti subjektů zůstaly na živu, přestože stav, ve kterém se subjekty nacházely, se dal jen těžko považovat za „živé“. Zásoby jídla zůstaly od pátého dne netknuté. Odpad (resp. odtok) uprostřed místnosti byl ucpán kusy masa ze stehen a hrudníku zesnulého vězně a v důsledku toho se tekoucí voda hromadila na podlaze. Hladina sahala do výše 4 palců a nikdy nebylo přesně stanoveno, jak velkou část z kapaliny na podlaze tvořila krev.

Všechny čtyři subjekty rovněž vykazovaly poškození kůže a svalové tkáně. Poškození masa a také kosti trčící ze špiček prstu vězňů napovídaly tomu, že byly rány způsobeny manuálně za použití rukou, nikoli zubů, jak vědci původně předpokládali. Bližší studie zranění, založené na lokalizaci a směrech zranění prokázaly, že většinu (ne-li všechny) zranění si způsobily subjekty samy, jednalo se tedy o sebepoškozování.

Vnitřní orgány, které se nacházely v dutině břišní pod hrudním košem, si všichni čtyři vězni vyrvali z těla. Zatímco srdce, plíce a bránice zůstaly na svém místě, svalové tkáně obklopující hrudní koš byly vyrvány, odhalujíc fungující plíce v hrudním koši.

Všechny tepny i vnitřní orgány zůstaly neporušeny, pouze se nacházely mimo těla subjektů. Vědci viděli, jak zažívací trakt všech čtyř subjektů pomalu tráví svůj obsah. Vzhledem k tomu, že zásob jídla se vězni téměř nedotkli bylo více než jasné, že tráví maso, které si sami vytrhali z těla a v průběhu nocí i dnů pak jedli.

Většina vojáků byla ze zvláštní jednotky, která pracovala přímo pro ústav, i přesto však mnoho z nich odmítlo vrátit se do komory pro vězně. Ti totiž neustále křičeli, aby je nechali v testovací komoře a střídavě prosili a požadovali, aby byl do místnosti znovu zaveden Nikolajevův plyn, jinak prý usnou. Když se vojáci pokusily transportovat subjekty ven z místnosti, narazili na jejich tvrdý odpor – subjekty se pustily do zuřivého boje. Jeden voják zemřel poté, co mu subjekt probodl krk, další voják vykrvácel, když mu další subjekt svými zuby ukousnul varlata a následně poškodil stehenní tepnu.

Celkem 5 vojáků, kteří byli svědky těchto úmrtí spáchalo krátce na to sebevraždu. V zápalu boje si jeden ze subjektů přetrhl slezinu a téměř okamžitě vykrvácel. Zdravotníci se ho snažili zklidnit pomocí sedativ, avšak to se zdálo být nemožné. Dostal dávku séra DMT, která přesáhla desetinásobek běžné dávky a stále se rval jako nezkrotný býk. Mlátil kolem sebe tolik, že jednomu z lékařů zlomil ruku a několik žeber. Když jeho srdce bilo i dvě minuty poté, co vykrvácel, v jeho žilách už proudilo více vzduchu než krve. I poté však pokračoval ve křiku a házel sebou po dobu dalších tří minut, napadal každého, kdo se pokusil k němu přiblížit a neustále opakoval: „VÍC!“, stále tišším a tišším hlasem, až nakonec úplně utichl.

Zbývající tři subjekty byly pevně spoutány a převezeny do zdravotnického zařízení. Dva subjekty s neporušenými hlasivkami neustále prosily o Nikolajevův plyn, aby zůstali vzhůru. Subjekt, jenž utrpěl největší poranění, byl přijat na jediný operační sál, který se v budově nacházel. Během příprav na navrácení všech orgánů na původní místo se ukázalo, že je subjekt imunní vůči sedativům, která mu dali, aby se zklidnil. Když přinesli anestetikum, začal se i přes pouta zuřivě bránit. Málem se mu podařilo přetrhnout 4 palce široký kus kůže na zápěstí a to i přesto, že mu v pohybu bránil 200 liber vážící voják.

Na to, aby subjekt uspali, potřebovali jen o trochu více anestetik než bylo zvykem. Ve stejný okamžik, kdy jeho oční víčka klesly se mu však zastavilo srdce. Během pitvy se zjistilo, že subjekt měl v krvi 3x více kyslíku oproti normálním hodnotám. Svalové tkáně, které zůstaly na svém místě, byly značně potrhány a bylo zaznamenáno celkem 9 zlomenin, ke kterým došlo během zápasu s vojáky. Většina zlomenin byla způsobena obrovskou silou, kterou svaly na kosti působily.

Druhý přeživší byl první subjekt, který začal křičet. Jeho hlasivky byly poškozené a nebyl tak schopen protestovat proti zákroku, jediné, čeho byl schopen bylo nesouhlasně třást hlavou, jakmile byly přineseny anestetika. Když však někdo opatrně zmínil, zda-li by nebylo možné provést operaci bez anestetik, pokynul hlavou na souhlas. Po celou dobu zákroku (6 hodin), během kterého byly jeho orgány navráceny na původní místa spolu se zbytky masa a kůže, pak zůstal v absolutním klidu.

Chirurg, který vedl operaci několikrát prohlásil, že by mělo být klinicky možné, aby pacient přežil. Jedna vyděšená sestra, která asistovala chirurgům vypověděla, že se na rtech pacienta objevil úsměv vždy, když se jejich oči setkaly. Po skončení zákroku se začal pacient rozhlížet po místnosti a začal hlasitě chraptět / sípat, když se během zmítání pokoušel promluvit. Shodujíc se, že to musí být něco opravdu důležitého, dali subjektu tužku a papír, aby mohl svoji zprávu napsat. Bylo to jednoduché. „Pokračujte v řezání.“

Zbývající dva subjekty podstoupily stejnou operaci, rovněž bez použití anestetik. Lékaři jim však v průběhu operace podávali paralyzující látky. Chirurgové zjistily, že je nesmírně těžké operovat, když se pacienti neustále smáli. Jakmile byli paralyzovaní, mohli chirurgy pouze sledovat očima. Účinky paralýzy však odezněly za nezvykle krátkou dobu a pacienti se tak zanedlouho opět pokoušeli vysvobodit z pout. Zároveň začali znovu požadovat Nikolajevův plyn.

Vědci se také pokusili zjistit, proč se subjekty sebepoškozovaly a proč tolik chtějí zpátky plyn – odpověď byla u všech téměř stejná: „Musím zůstat vzhůru.“

Zábrany / ochranné prvky (pouta) u všech tří subjektů byly posíleny a subjekty byly umístěny zpět do komory, čekajíc na rozhodnutí, co s nimi bude dále. Vědci, kteří čelili hněvu ze strany vojáků, kteří zajišťovali experiment, zvažovali možnost euthanasie (= uspání subjektů).

Vrchní velitel, ex-KGB však viděl jistý potenciál a chtěl vědět, co se stane, pokud by subjekty znovu vystavili účinkům Nikolajevova plynu.

Výzkumníci silně protestovali, avšak nakonec se museli podřídit.

Než komoru znovu uzavřeli, připojili subjekty na EEG a vypolstrovali vězňům pouta, aby je mohli mít dlouho nasazená. K překvapení všech se všechny tři subjekty přestaly vzpouzet, jakmile se dověděli, že budou znovu vystaveni plynu. Bylo jasné, že se museli velice přemáhat, aby zůstali vzhůru. Jeden ze subjektů, který mohl mluvit si hlasitě pobrukoval. Subjekt, který nemohl mluvit, napínal i přes pouta ze všech sil své nohy, nejprve levou, pak pravou a pak opět levou, aby nějak zaměstnal svůj mozek a neusnul. Zbývající subjekt držel svou hlavu nad polštářem a rychle mrkal. Byl to první subjekt, který připojili na EEG a vědci užasle pozorovali jeho mozkové vlny. Byly v normálu více než v nenormálu, ale občas z neznámých příčin vykazovaly rovnou čáru. Vypadalo to, jako kdyby opětovně prožíval klinickou smrt. Vědci se všichni soustředili na graf, a tak přihlížející sestra byla jediná, kdo viděl, jak se pacientovy oči zavřely ve stejný okamžik jako spadla jeho hlava na polštář. EEG začalo ihned vykazovat hluboký spánek a pak naposledy zobrazilo rovnou čáru, když se jeho srdce zastavilo.

Poslední subjekt, který mohl mluvit, začal ihned křičet, aby byla místnost uzavřena a napuštěna plynem. Jeho EEG vykazovalo stejné prvky (rovné čáry) jako u předchozího pacienta, který právě zemřel. Velitel vydal rozkaz, aby byla komora se 2 subjekty a 3 vědci ihned uzavřena. Jeden ze tří jmenovaných vědců ihned vytáhl zbraň a střelil velitele mezi oči. Pak obrátil zbraň proti subjektu, který nemohl mluvit a rovněž střelil… Namířil zbraň na poslední subjekt, který byl stále připoután k posteli tak, jak ho vědečtí pracovníci zanechali, když utekli z místnosti. „Nebudu tady zavřený s těmito bytostmi! Ne s tebou!“ Křičel na muže připoutaného k posteli. „CO JSI ZAČ?“ Dožadoval se odpovědi „Chci to vědět!“

Subjekt se usmál. „Cožpak jsi tak lehce zapomenul?“ Zeptal se, „Jsme vy. Jsme chaos, který je v každém z vás, který neustále prosí o svobodu ve vaší nejhlubší zvířecí mysli. Byli jsme to, před čím se každou noc skrýváte ve svých postelích. Jsme to, co se stává tichem, když odcházíte do nočního přístavu (myšleno usínáte), kam nemůžeme jít.“ Vědec se zarazil. Pak namířil zbraň na srdce pacienta a vystřelil. EEG začalo vykreslovat rovnou čáru, zatímco pacient tiše vydechl.

Zdroj: Článek je přebrán z http://m.noobik.pise.cz/483-rusky-experiment.html

ibalgin

Růžový zázrak, kavalír, růžové blaho, lentilka, brufátko, ibáček, záchranné kolečko.

Snad pro žádný jiný lék nevynalezla lidová slovesnost tolik něžných názvů, nikde jinde se lidé nesjíždějí po růžové

tolik jako v Česku. Ibalgin, univerzální lék, neodmyslitelná součást rodinných lékárniček, ale i ženských kabelek. Jenže ta roztomilá růžová pilulka není zdaleka tak nevinná, jak se zdá.

Letní noc, horská chata, mejdan naší školní party se pomalu chýlí ke konci. „Nemáte někdo ibáč? Ráno mi určitě bude třeštit palice,“ táže se Pavel. „Mám, šla jsem kvůli tomu speciálně do lékárny,“ odpovídá Bára a podává kýženou tabletu. „Cože, dvoustovka? To je výsměch. Nemá někdo čtyřstovku?“ Měl. Na mejdan bez růžového kamaráda, to málokdo ponechá náhodě. Stejně nepostradatelný je ve chvíli, kdy se ozve zub nebo přijde migréna. Většina žen by bez něj nepřežila menstruaci, uleví i zádům nebo kloubům. Slyšela jsem dokonce o dívce, která si bere „ibáček“ preventivně před lyžováním, aby ji nebolely nohy z lyžáků. „Hezky jeden, než se jde na svah, a druhej, když to začne být krize,“ zní její recept.

Ibáč slaví čtyřicítku

Ibuprofen, což je účinná látka všech růžových spasitelů různých komerčních názvů, slaví letos čtyřicáté narozeniny. Veřejnosti byl poprvé představen v roce 1969 ve Velké Británii. U nás byl v předlistopadové době Brufen, jak se dnešní Ibalgin tehdy jmenoval, podpultové zboží, které lékárníci schovávali jen pro známé. Na černém trhu se dal sehnat prášek dovážený z Jugoslávie. „Bylo to něco jako džíny z Tuzexu. Platíčko Brufenu mělo větší cenu než deset kilo banánů, které byly taky nedostatkovým zbožím,“ vzpomínají pamětníci.

Popularita růžovému všeléku vydržela dodnes. Podle údajů Státního ústavu pro kontrolu léčiv se u nás loni prodalo 7,4 milionu balení Ibalginu, což je téměř čtvrt miliardy spolykaných tablet. Podle Zentivy, která Ibalgin vyrábí, je spolu s Paralenem růžová pilulka suverénně nejoblíbenějším lékem na našem trhu. Její popularita navíc neustále stoupá. „Mezi lety 2004 a 2008 se počet prodaných tablet zvedl o 10 procent,“ potvrdila mluvčí Zentivy Věra Kudynová. Naše vášeň pro růžové blaho je dokonce téměř největší v Evropě. Dle údajů OECD z roku 2005 spotřebují větší počet antirevmatik, mezi která se Ibalgin řadí, pouze ve Finsku. (viz. graf na straně 19 v tištěném Instinktu)

Žaludek a střeva trpí

Farmaceutické firmy jásají, požívání volně prodejných léků je podle nich pro společnost užitečné. „Šetří veřejné prostředky, umožňují rychlejší návrat člověka do pracovního procesu a zvyšují zodpovědnost občana za vlastní zdraví,“ vypočítává mluvčí Zentivy. Jenže nic se nemá přehánět – například Ibalgin by se neměl užívat déle než sedm dní v kuse, u dětí dokonce jen tři dny. Maximální doporučená denní dávka bez předpisu je 1200 mg, tedy maximálně tři „čtyřstovky“ nebo dvě koňské „šestistovky“, které už jsou ale jen na předpis. Těch, kteří se doporučení nedrží a dlouhodobě polykají třeba šest růžových tabletek denně, je přesto dost. Nepříjemnou budoucnost tím chystají především svému zažívacímu ústrojí. Vysoké a hlavně pravidelné dávky ibuprofenu ničí žaludeční sliznici, způsobují žaludeční vředy a ohrožují i střeva. „Odhaduje se, že je u nás půl milionu lidí, kteří to s Ibalginem a dalšími nesteroidními antirevmatiky přehánějí. Dle údajů ze Spojených států, kde pojišťovny víc než u nás pátrají po tom, proč někomu třeba praskl vřed, nastávají komplikace až u dvanácti procent těchto chronických uživatelů,“ varuje gastroenterolog Václav Chytil.

Podle něj vytváří prostředí pro nadužívání sám stát. „Vždyť donedávna byl Brufen a další analgetika stoprocentně hrazený. I dnes je dotován z padesáti procent, a to nemá v žádné jiné zemi obdoby,“ říká. Běžné ve světě není ani to, že by silnější varianty Ibalginu byly ve volném prodeji. „Například v Anglii je bez předpisu jen dvoustovka.“ Lehkovážně s Ibalginem zacházejí často i sami lékaři. „Když už to někdo z nějakého důvodu musí brát chronicky, měl by mu k tomu lékař napsat nějaký přípravek, který chrání žaludek. Tomu se říká gastroprotekce a ve světě ji dělají běžně. U nás se na ni ovšem kašle,“ tvrdí Václav Chytil.

Lékaři, kteří na všechno předepisují Ibalgin, aniž by řešili příčiny bolesti, tak svým kolegům pouze generují pacienty. „Ibalgin nejčastěji předepisují revmatologové. Podle jedné anglické studie je ale ve výsledku dražší léčba komplikací způsobených nadužíváním, než samotného revmatického onemocnění,“ upozorňuje odborník na choroby trávicího traktu.

 

Ibalginem mezi invalidy
Své o nekompetentnosti lékařů ví čtyřiadvacetiletá Zdenka Minaříková z Poustevny na Děčínsku. V deseti letech dostala zánět mozkových blan, o rok později lymskou boreliózu. Pomocí antibiotik se vyléčila, choroby ale poznamenaly její klouby. Lékaře tehdy nenapadlo nic lepšího, než Zdenku cpát ibuprofenem. „Nejdřív mi dávali čtyřstovku, ta už pak nezabírala, tak přešli na šestistovku,“ vypráví Zdenka. Na jaře a na podzim, kdy se revma ozývá nejvíc, jich brala třeba šest denně. Asi pět let v kuse. Že jí léky ničí trávicí trakt, zjistili až lékaři v Hradci Králové, kam se přestěhovala po rozvodu rodičů. Antirevmatika zlikvidovala střevní flóru a u Zdenky se rozvinula Crohnova choroba, neboli chronický zánět střev. Průjmy a nesnesitelné křeče břicha jsou od té doby běžnou součástí jejího života.

Od dvaceti let je v plném invalidním důchodu, na střevech se jí dělají abscesy, čeká ji už několikátá operace. Se zdevastovaným trávicím traktem už žádné léky brát nemůže, místo toho má na lopatkách nalepenou opiátovou náplast. Pomáhá jí od bolesti, ale i komplikuje život. „Musím si ji měnit každé tři dny. Pokaždé, když si vezmu novou, jsem nabuzená a nemůžu spát. Dneska jsem usnula až v půl osmé ráno.“ Problémy má i s hledáním partnera. „Když už si někoho najdu a vypadá to, že by to šlo, skolí mě zas ta má nemoc, dostanu se do špitálu, kluk to psychicky nezvládne a jsem znovu sama.“

Stejně jako osvícení hradečtí lékaři, kteří s recepty na Ibalgin šetří, i Zdenka kolem sebe šíří osvětu. Přesvědčila například kamarády z místního hokejového týmu, aby na zranění brali něco jiného, než růžový prášek, který jí zničil život. „Jak říkají lékaři u nás – raději dva paraleny než jeden ibuprofen. Když vidím někoho v lékárně, jak si to kupuje po třech baleních, je mi z toho úplně zle. Lidé si bohužel vůbec neuvědomují, jak můžou dopadnout.“

Nekombinovat s aspirinem

Podobnou zkušenost má i Marek, jednatřicetiletý manažer telekomunikační společnosti z Prahy. Jenom si za problémy, které mu nadužívání Ibalginu způsobilo, může sám. V době vysokého pracovního nasazení brával na bolest hlavy až šest tablet denně. „Většinou jsem si dal jednu nebo dvě hned po probuzení a pak v průběhu dne dle potřeby. Večer nebyl problém zapít prášek alkoholem,“ vypráví. Teprve po měsících pravidelného braní se doslechl o nežádoucích účincích na trávicí trakt. „Raději jsem tedy příjem omezil, ale po nějaké době jsem s brufenem začal znovu, tentokrát kvůli bolestem žaludku. Bohužel mě nenapadlo, že za ni můžou právě ty prášky.“ O tom, že si polykáním tablet po hrstech přivodil žaludeční vředy, ho zpravil až lékař.

Marek měl štěstí, že ho žaludek bolel, a tak vyhledal lékaře. Hůř většinou dopadnou starší lidé, kteří mívají vředy, aniž by pociťovali jakékoliv příznaky. „K lékaři se tedy často dostanou, až když jim perforují,“ vysvětluje Václav Chytil. Podle něj má nadužívání nesteroidních antirevmatik u seniorů na svědomí až polovinu krvácení do zažívacího traktu. „V USA na to každý rok zemře 17 tisíc lidí,“ doplňuje.

Růžové tabletky nejsou zátěží jen pro střeva, žaludek, slinivku, játra nebo ledviny. Jejich nadměrné užívání zvyšuje také riziko infarktu. Podle studie otištěné v odborném časopise British Medical Journal dokonce až o 50 procent. „Představují riziko i při vysokém tlaku, jelikož snižují účinky antihypertenzních léků,“ upozorňuje gastroenterolog. Z dalších studií také vyplynulo, že lidé, kteří trpí srdečně-cévními chorobami, by v žádném případě neměli kombinovat ibuprofen a aspirin. Až devětkrát se tak u nich zvyšuje riziko infarktu a mrtvice.

Bolest je důležitá
Mnozí z nás nosí léky proti bolesti stále u sebe, abychom měli v případě potřeby po ruce okamžitou úlevu. Zapomínáme přitom na důležitou roli, kterou má bolest v našem životě. „Akutní bolest má především signální funkci. Naznačuje nám, že se v těle děje něco špatného,“ vysvětluje Marek Hakl z Centra pro léčbu bolesti FN U sv.Anny v Brně. I Václav Chytil považuje boj s bolestí za „zhovadilost moderní doby“. „Lidi berou na každou prkotinu prášek, místo aby bolesti naslouchali. Když člověka chytne zub, má jít k zubaři, když ho bolí záda, měl by začít cvičit.“ Velkým nešvarem dnešní doby je také podceňování bolesti hlavy. „Když třeští hlava, je třeba zajít k lékaři. Může to být zablokovaná krční páteř, nebo to je jen od myši počítače. Často to ale bývá způsobené třeba vysokým tlakem. To člověk pozná, až když mu tlak tu hlavu rozstřelí,“ varuje lékař.

Jediná situace, kdy je léčba analgetiky na místě, je podle něj bolest nádorová a bolest zubů. „U všeho ostatního bychom se místo polykání prášků měli zamyslet nad tím, co nám ta bolest říká. Nejhorší je brát analgetika, když bolí břicho. Může to být slepé střevo, může to být náhlá příhoda břišní, člověk si to utlumí a než se dostane do nemocnice, je pozdě.“ Blbostí par excellence je podle něj léčit si Ibalginem kocovinu. „Žaludek je podrážděný alkoholem a my do něj ještě nasypeme chemické sloučeniny. To se pak nemůžeme divit, když zvracíme krev. Na kocovinu je nejlepší studená sprcha a malá desítka,“ radí. Když už to někdo bez růžového kavalíra nezvládne, alespoň by ho neměl polykat nalačno.

Sportovci na prášcích
Lidé jsou zvyklí kontrolovat si počet vypitých skleniček alkoholu nebo vykouřených cigaret, tablety ale počítá málokdo. Jsou pracoviště, kde růžové pilule doslova létají vzduchem. Vyhlášení růžovkáři jsou například číšníci. Z běhání po lokále bolí nohy, šichty jsou dlouhé. Jeden prášeček ráno s kávou, další dle potřeby během dne a těžký úděl je hned poloviční. Podobně řeší náročnost své práce také zdravotní sestry. „Zvlášť u starších kolegyň je to dost běžné. Dodá to sílu. Já sama když jsem unavená, ulítaná, bolí mě nohy, tak si to vezmu na noc a ráno se cítím jak šestnáctka, i když to číslo už mám opačné,“ svěřila se jednašedesátiletá zdravotní sestra, která působí na severní Moravě.

Jeden by řekl, že sportovci dbají na své zdraví. Přitom právě oni jsou jedni z nejmasovějších požíračů analgetik. Navíc – už tak dost rizikový Ibalgin je pro ně příliš slabý, a tak volí silnější kalibry. „Nejoblíbenější mezi sportovci je v současné době Surgam. Je silnější, tím pádem má i víc nežádoucích účinků,“ popisuje fyzioterapeut vrcholových atletů Jakub Pokorný. Ani jeho klienti si nelámou hlavu s doporučenou dobou užívání. „Znám atlety – a není jich málo – kteří fungovali na těchto práškách třeba dva roky v kuse. Brali si jeden až dva před tréninkem nebo zápasem.“ Vzhledem k relativnímu zdraví a sportem zrychlenému metabolismu s tím zatím problémy nemají. Účet se jim možná vystaví až s věkem. „S braním analgetik se špatně přestává. Dlouhodobé užívání moduluje práh bolesti, takže člověk potom není schopen ani běžnou bolest tolerovat bez prášků.“

Růžáček do kabelky

Ještě jedna skupina bere ibuprofen víc než jiné. Ženy. „Když se podíváte do ženských kabelek, najdete ho v každé druhé. Muži ho u sebe většinou nenosí,“ říká Marek Hakl. Podle něj to může souviset s rozličným vnímáním bolesti. „Nedávná studie vyvrátila zažitý mýtus, že ženy víc vydrží. V době menstruace nebo těhotenství jistě ano, taky v té době tělo vyplavuje hormony, které jim pomáhají bolest zvládat. Ale za běžných okolností jsou vůči bolesti citlivější než muži,“ vysvětluje lékař.

Že patří především do dámské kabelky, tak trochu evokuje i barva Ibalginu. Svítivě růžový byl už původní britský Brufen z konce šedesátých let. Atypická barva se osvědčila a tak ji používají i novodobí výrobci. „Z našich spotřebitelských průzkumů víme, že lidé růžovou barvu vnímají velmi pozitivně. Stala se už pro ně symbolem rychlé a spolehlivé úlevy od bolesti. Hraje důležitou roli i při identifikaci tablety – pacienti, kteří užívají více léků najednou, si tak lépe pomatují, zda si již růžovou tabletu vzali či nikoliv,“ prozradila mluvčí Zentivy.

Ti, kdo jsou s Ibalginem kamarádi, mu často přičítají i vlastnosti, které nemá. Mnozí hovoří o tom, že dodává energii, mladí zmiňují zajímavé stavy při kombinaci s alkoholem. „Ani jedno není možné. Ibalgin obsahuje jedinou účinnou látku – ibuprofenum – a to jediné, co dělá, že blokuje jeden enzym a působí tak proti bolesti a zánětu. Jakýkoli pocit přílivu energie nebo psychické pohody je jen placebo efekt,“ říká Marek Hakl. To však neznamená, že by se na něj nedala vypěstovat psychická závislost. „Ta může vzniknout na všem, i na placebu. Člověk si prostě zvykne, že mu prášky pomáhají, pomalu je začne brát preventivně, než ho vůbec něco začne bolet, a když potom nemá tabletku na dosah, je nervózní,“ popisuje odborník na bolest.

Zdroj: instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/fenomen/ibalgin-pomsta-ruzoveho-stesti_24481.html

Vyjádření společnosti Zentiva

Společnost Zentiva je přesvědčena, že převzatý článek „Ibalgin – pomsta růžového štěstí“ publikovaný na portálu Sestřička.com podává některé informace o vlastnostech léčivých přípravků Ibalgin 200 a Ibalgin 400 nevhodným a zavádějícím způsobem. Opakované zdůrazňování nežádoucích účinků zrovna růžových tablet je zavádějící, neboť zmíněné účinky se mohou vyskytnout i u jinak zbarvených tablet obsahujících ibuprofen. Barva tablet je z vědeckého hlediska v tomto ohledu zcela bezpředmětná. Léčivé přípravky schválené Státním ústavem pro kontrolu léčiv musí splňovat přísná kritéria na kvalitu, bezpečnost a účinnost, která jsou předepsaná naší a evropskou legislativou. Příznivý léčebný účinek musí jednoznačně převažovat nad možnými riziky spojenými s jejich užíváním. Zejména u volně prodejných léků je požadavek bezpečnosti zásadní. U všech léků existuje riziko nežádoucích účinky a popsané nežádoucí účinky jsou typické pro celou skupinu volně prodejných nesteroidních antirevmatik. Pacienti by proto měli věnovat pozornost všem údajům uvedeným v příbalové informaci a užívat lék jen takovým způsobem, jak je doporučeno, včetně všech popsaných omezení. Rovněž by neměli zapomínat, že se mají i o volně prodávaných lécích, jež užívají, poradit s lékařem nebo lékárníkem. U volně prodejných léků je vždy uvedeno, v jaké dávce a po jak dlouhou dobu je možné lék užívat bez porady s lékařem. U ibuprofenu je to dávka maximálně 1 200 mg denně a lék by se neměl užívat bez porady s lékařem déle jak 3–5 dní.

 

Ibuprofen patří k lékům pro vnitřní užití, jež jsou v různých odborných doporučeních pro léčbu akutní i chronické bolesti uváděny jako léky první volby. V klinických studiích se stále používá jako zástupce standardní léčby při srovnávání účinnosti a bezpečnosti nových léků. Pediatři doporučují ibuprofen ve formě suspenze pro léčbu horečky a bolesti u malých dětí. Ibuprofen je stále uznávané analgetikum a má své nezpochybnitelné místo při samoléčbě běžných bolestí. Důležité však je, aby byl pacienty užíván ve shodě s doporučením v příbalovém letáku.

 

Jmenoval se Fleming a byl to chudý skotský rolník. Jednou, když se snažil vydělat pro rodinu na živobytí, uslyšel volání o pomoc z nedaleké bažiny.

bažina Zahodil nářadí a běžel k močálu. Tam našel vyděšeného kluka po pás v černém bahně, jak křičí a snaží se dostat ven. Rolník osvobodil mladíka zachránil ho tak před pomalou a úděsnou smrtí.
Další den se u Skotovy zahrádky zastavil luxusní vůz. Vystoupil z něho elegantně oblečený šlechtic a představil se jako otec chlapce, kterého rolník Fleming zachránil.
“Chci se s vámi vyrovnat,” řekl šlechtic. “Zachránil jste život mému synovi”.

“Ne, nemohu přijmout peníze za to, co jsem udělal,” odvětil skotský rolník a odmítl nabídku.
V tu chvíli se ve dveřích objevil rolníkův syn. “Tohle je váš syn?” zeptal se šlechtic. “Ano,” odvětil rolník hrdě. “Udělám vám nabídku” řekl šlechtic. Dovolte, abych mu poskytl stejnou úroveň vzdělání, jaké se dostane mému synovi. Pokud je mladík aspoň trochu po otci, určitě z něho vyroste muž, na kterého budeme oba pyšní.” A tak se stalo.
Syn rolníka Fleminga chodil do nejlepších škol a po čase promoval na Lékařské fakultě St. Mary’s Hospital Medical School v Londýne a posléze dosáhl světového věhlasu jako vynálezce penicilinu Sir Alexander Fleming.

Fleming

Po letech, syn téhož šlechtice, který byl zachráněn z močálu dostal zápal plic. Co mu zachránilo život tentokrát? Penicilin.

Penicilin vyléčí kapavku za čtyři hodiny, archivní foto

Ten šlechtic se jmenoval Lord Randolph Churchill. A jeho syn? Sir Winston Churchill. 

Zdroj: Fcb

Věřte nebo ne, historie tohoto tradičního moku sahá až do starobylých dob. První zmínky o kávě totiž nalezneme už ve velmi starých antických textech. Podle Homérovy Odyssey připravovala kdysi kávu dcera boha Dia. A šlo jí jen o jediné – kávou chtěla povzbudit bojovníky, chtěla, aby ve válce uspěli, káva měla podpořit jejich statečnost a morálku. Je tedy možné, že nad aromatickým nápojem si libovali už staří Řekové.

káva Kávovník má svůj původ v hornaté krajině Etiopie. Byli to Arabové, kteří se jako první nechali očarovat povzbuzujícím účinkem a libou vůní kávy. V arabských rukopisech se káva poprvé zmiňuje v 15. století, ale káva se pěstovala již sto let předtím, v terasových zahradách Jemenu.

Pokud se ale vrátíme do reality a oprostíme se od starých pověstí, můžeme s jistotou říci, že káva se prokazatelně poprvé objevila v arabském Jemenu, odtamtud putovala do Etiopie, kde byla poprvé účelově pěstována. Zatím to ale byla stále pouze potravina, ne nápoj. Z plodů kávy ještě nikdo neuměl připravit něco k pití, drobné oválky se pouze žvýkaly.

Horký nápoj spatřil světlo světa až v 15. století, kdy lidé konečně přišli na to, že proces pražení dodá kávě mnohem lepší chuť a aroma než pouhé přežvykování.

Slovo „káva“ je odvozeno od starého arabského „gahwah“. Kvůli svému povzbuzujícímu až lehce opojnému účinku se pak káva stala „vínem Islámu“. Vše, co je dobré, nachází rychle také své odpůrce – nejinak tomu bylo u kávy. Náboženští vůdci ji zakázali, protože měla „podobný škodlivý účinek“ jako alkohol. Avšak okouzlení kávou bylo silnější než všechny zákazy a její celosvětové vítězné tažení se nedalo zastavit. Arabové učinili z pěstování kávovníku státní tajemství a přísně nad ním bděli. Zakázali jakýkoli vývoz klíčivých kávových zrn. Přesto se kávu už v roce 1615 podařilo cestujícím kupcům a obchodníkům propašovat do Benátek, centra tehdejšího orientálního obchodu. V roce 1640 byla otevřena na náměstí sv. Marka první kavárna v Evropě. Pravověrní křesťané vyzývali papeže Clemense VIII., aby na tento „ďáblův nápoj“ uložil interdikt, tedy aby ho zakázal. Říká se, že papež zatoužil ďáblův nápoj poznat a že jeho aroma ho uchvátilo. „Tento nápoj je tak lahodný, že by bylo hříchem nechat ho nevěřícím“. Přemůžeme ďábla tím, že nápoj pokřtíme a učiníme ho tak skutečným nápojem křesťanů,“ je citován papež.

Káva se tedy s požehnáním papeže vydala na dobyvatelské tažení Evropou. Nejprve ji začali pít korunované hlavy. Ludvík XIV, král slunce, si rád nechával servírovat kávu v exotickém prostředí. Madam Pompadour, jeho dlouholetá milenka, prý schválně za tímto účelem angažovala Núbijčanky s odhalenými ňadry.

zrna kávy

Nechybělo dlouho a káva se začala rozvážet i do ostatních zemí. Nejprve přišli na chuť tmavému moku v Anglii a to v 17. století. S trochou nadsázky se dá říci, že tradice kávy postupem času zachránila Angličany před alkoholismem. Lidé naštěstí pochopili, že kromě brandy, whisky a likérů je možné pít i něco jiného, sice ne alkoholického, ale velmi dobrého. Při společenských příležitostech a večerních sedáncích tak Angličané s radostí tiše pozvedali šálky kávy a rozplývali se nad její tajemnou chutí.

Kouzlu kávy podlehli samozřejmě i ve Francii, tuto zemi tradiční mok doslova ovládl. Francouzi si kávu zamilovali a během několika let své město proměnili na ráj kaváren, neváhali jich vybudovat několik stovek. U kávy si četli, debatovali nebo jen rozjímali, stala se doslova jejich symbolem.

A kouzlo kávy rostlo, začala se vyvážet ve velkém, její chuti podlehli nakonec i v Americe. A jestli se ptáte, kdy jsme se aromatického nápoje poprvé napili my, odpovím vám jasně. V 18 století.

Úplně první kavárna vznikla v Praze a to díky jednomu Arabovi, který si usmyslel, že si ji tady u nás otevře. A kaváren vznikalo víc a víc, navštěvovali je ale většinou pouze muži. Trávili v nich mnoho času, probírali obchod, práci nebo debatovali nad politickou situací. Není tajemstvím, že celé dny v kavárnách trávili i známí čeští spisovatelé nebo básníci. Nad lahodným mokem sedával třeba Jan Neruda nebo Jaroslav Seifert. Když káva nastoupila své vítězné tažení v Evropě, zapříčinila převratné změny v pracovním dni i společenských zvyklostech. Pozvání na kávu tak vytlačilo klasické pozvání na oběd nebo na večeři. Cukráři začali nabízet nové druhy pečiva, které se mohly podávat k voňavému nápoji. A croissant ke kávě nahradil ranní polévku jako první jídlo dne.

Za pití kávy se také přimlouvala Marie Terezie, arcivévodkyně rakouská, královna maďarská a česká. V roce 1750 ukončila dlouhotrvající spor o privilegia mezi lihovarnickým a kavárenským cechem. Zkrátka rozhodla, že oba cechy směly nalévat kávu i kořalku – ona sama totiž byla nakloněna obojímu.

O Napoleonovi, který přísně zakázal pražení kávy, se dochovala tato historka: když jednou cestoval po kraji, zlomilo se mu na kočáře kolo. Císař se procházel uličkami malé vesničky, aby překlenul nucenou přestávku. Náhle se zastavil před kostelem, když ucítil vůni čerstvé pražené kávy. Napoleon se hnal do farské kuchyně a přistihl faráře, jak na ohni pražil zrnka kávy. Na příkrou Napoleonovu otázku, co že to tam provádí, farář lstivě odpověděl: „Ale vznešenosti, to jsou přece zakázaná zrnka. Musí se zničit.“ Napoleon se zašklebil a nechal ho být. Není známo, zda si nakonec dal šálek kávy, než mohl jet dál. Je to pravděpodobné, protože podle všeho velký vojevůdce kávu miloval.
Ludwig van Beethoven prý pečlivě dbal na přípravu své kávy. Považoval za důležité, aby se na jeden šálek použilo přesně 60 rozemletých zrnek kávy.

Voltaire, stálý host v pařížské kavárně Procope, tam sedával u malého mramorového stolku a psal. Přitom zkonzumoval denně na 50 šálků kávy. Romanopisec Alexandre Dumas se kávou nechal inspirovat při psaní dobrodružství tří mušketýrů. Jeden jeho současník vzpomíná: „Sám dohlížel na přípravu kávy. Používal přitom tři druhy: Bourbon, Matinique a Mokka. Sám jsem ho několikrát doprovázel na jeho cestách za nákupem znamenitých druhů. Takovou výpravou křížem krážem celou Paříží strávil i půl dne.“

Ke známým milovníkům kávy patřil rovněž Honoré de Balzac. Své knihy psal často v noci a kávou povzbuzoval svou bdělost. Účinek hnědého nápoje přirovnával k armádě: „Káva stéká do žaludku, vše se začíná hýbat, myšlenky se dávají do pohybu jako vojenské prapory Velké armády na bojišti a pak začne bitva. Vzpomínky dostávají útočný krok; lehká kavalérie přirovnání přechází do velkolepého cvalu; artilerie logiky se blíží se svým vozatajstvem a nábojnicemi; záblesky ducha přicházejí jako střelci; určí se postavy a papír už je popsaný.“

Káva může mít nepřeberné množství chuťových i aromatických vlastností, závislých na místě původu kávových zrn, jejich kvalitě, odrůdě i konkrétní sklizni. Vedle New Yorku a Londýna je Hamburg jedním z největších dovozních přístavů kávy na světě a důležitou tranzitní stanicí pro odběratele v severní a východní Evropě. Káva se praží až v zemi dovozce, aby si její milovníci mohli vychutnat co nejčerstvější aroma. Jedině žár ohně dokáže probudit k životu až 800 aromatických látek, které dřímají v každém zrnku. Doba a teplota pražení představuje jemné nástroje, kterými lze řídit chuť kávy, a spolu s recepturou je vždy přísně střeženým obchodním tajemstvím.

A na tradičním nápoji si rádi pochutnáme i dnes. Čerstvě pražená káva je výchozí surovinou pro všechny kávové výrobky, které najdete v obchodě – pražená zrna, mletou praženou kávu, kávové kapsle nebo pody do kávových automatů – i pro instantní kávu. Ta vzniká vysušením silného kávového koncentrátu, připraveného pod tlakem z nahrubo mleté pražené kávy a horké vody. Hustý roztok se suší buď horkým vzduchem, nebo takzvaným vymražováním, tedy sublimací při teplotách kolem -40o C.

kávová zrna Plody kávovníku se staly druhým nejdůležitějším zbožím a mnoho lidí si ráno bez šálku pravé kávy ani nedokáže představit.

forinel
facebook google forum_ikona
Kalendář akcí
<< Pro 2018 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Nová akce
  • žádné události
Anketa

Jsou vhodné jednotné platové tabulky ve státních nemocnicích?

Loading ... Loading ...