… o všem, co vás zajímá

Články čtenářů

Články čtenářů

batKdyž jsem poznala, co to znamená být praktickým lékařem, tak se divím, že to vůbec někdo chce dělat. Je to hodně práce nejen v ordinační době, ale i po ní. Spousta administrativy pro sociálku, pojišťovny, zaměstnavatele a navíc účetnictví, doplňování materiálu atd.

Navíc se neustále něco mění a je povinné školení pro doktory – taky ve volném čase.

Ale je to práce zajímavá a užitečná.

Zajímavé je, že přes všechna školení, nejsou doktoři sjednoceni v psaní kódů a diagnóz pro pojišťovnu. (Třeba cizinci – placení u zahraniční pojišťovny a naši lidé platící si pojištění v zahraničí.)

Aspoň pro sestry by se mělo udělat školení na téma:

  1. možnosti sociálního systému pro pacienty, regres
  2. jak účinně desinfikovat ordinaci a čekárnu proti nozokomiálním a jiným přenosným chorobám opět se vyskytujícím od cizinců (střídání desinfekcí proti rezistenci atd.)
  3. jak rozpoznat znovu se vyskytující zapomenuté nemoci dovezené ze zahraničí, jak zjistit protilátky proti těmto nemocem v organismu (běžně se zjišťuje jen imunita proti tetanu)

Neustále narážím na problém nedostatku informací v kartě klienta. Lidé nechodí k doktoru, pokud jim nic není anebo něco nepotřebují. Pak se diví, že po 10 letech je karta vyřazena, nebo že do výpisu z dokumentace nemáme co napsat a že prohlídku na řidičák nepotvrdíme, když nepřinese výsledky od jiných doktorů.

 Nový zákon o prohlídce do zaměstnání ještě před přijetím do pracovního poměru je velmi špatný, když se u doktora za prohlídku platí. Nebudou přeci platit každý měsíc pokaždé na jiný formulář.  Nyní také hodně lidí po vysílání v televizi volá kvůli očkování proti tetanu.

Napsala jsem tedy informace pro klienty, k čemu je dobré chodit k praktickému lékaři na preventivní prohlídku.

Vyšetření u lékaře je vysvědčení vašeho životního stylu

Proč se bojíte chodit k lékaři, když vám nic není anebo máte syndrom bílého pláště? Trápí vás asi špatné svědomí, že neděláte vše pro své zdraví tak, jak byste měli.

Nic vám není, protože vaše tělo ještě zvládá vyrovnávat následky vašich prohřešků proti svému zdraví. Ale tím se hodně opotřebovává a proto to mnohdy s mladými lidmi anebo sportovci najednou sekne a všichni se diví, jak je to možné. Pokud zjistíme varovné signály z krve, tlaku, atd., tak se tragédii dá předejít.

Praktický lékař má mít přehled o všech vašich potížích.

Praktickému lékaři vždy řekněte léky od všech doktorů – specialistů, které berete pravidelně i občas. Pak se dají správně zjistit příčiny vašich potíží a nebudou si léky mezi sebou vadit a způsobovat vedlejší účinky.

Přineste praktickému lékaři všechny výsledky z vyšetření od jiných lékařů a z nemocnice. Když chcete výpis z dokumentace pro závodního lékaře a neměl by je, tak by tam pak neměl co napsat.

(Nechápu, proč vám nedají výsledky krve na transfúzní stanici, když dáváte krev.)

Přineste je také proto, že se nemůže dělat vyšetření dvakrát, protože to pojišťovna nezaplatí. V pojišťovně se jim to podle rodného čísla sejde, a když je to vyšetření duplicitní, tak ho dají lékaři k úhradě a ten to platí ze svého. Jsou to i tisícové položky.

Všechny potíže doktorovi řekněte, něco vynecháte a může vás to stát i život, anebo půjdete na nepříjemná vyšetření zbytečně. Pokud vám doktor není sympatický, můžete ho vyměnit.

Na čekání v čekárně si vezměte knížku, nikdy nevíte, jak dlouho budete čekat.

Když budete mít vaše potíže a přehled léků připravený, tak se vaše vyšetření urychlí a doba čekání taky.

Všechny informace se pak hodí i pro posouzení zdrav. stavu pro zaměstnání, pojištění, lázně anebo sociálku, když budete chtít invalidní důchod, nebo jen osobu zdrav. znevýhodněnou. Udělejte si kopie těch žádostí, kde je souhrn vašeho zdravotního stavu.

Udělejte si kopii výpisu z dokumentace – přeci jen platí pár měsíců a může se to hodit pro změnu zaměstnání a brigády. Dále si udělejte kopii zdravotního průkazu proti ztrátě a očkovacího průkazu.

Zeptejte se, kdy jste měli naposledy očkování proti tetanu. To se hlídá nyní po více než 10 letech až i po 15 třeba. Z krve lze zjistit, jestli máte ještě protilátky proti této nemoci.

Náběr krve je na lačno = nesmíte od večera nic jíst, večer nejíst nic mastného a moc sladkého. Výjimečně některé náběry mohou být i odpoledne, třeba na štítnou žlázu.

Před náběrem se napijte vody, nebo hořkého čaje a zvláště v létě, ať nejste dehydrovaní a jde to nabrat a není vám špatně.

Pokud je vám špatně a nemůžete jít k doktoru pro neschopenku. Doktorovi zavolejte, že přijdete následující den – třeba při horečkách nebo zvracení a průjmech. Neschopenka se může napsat i 3 dni zpětně.

Nebojte se, když vám není dobře zavolat si domů sanitku 155. Nikdo vám nevynadá, protože nejste doktor a nemůžete posoudit závažnost vašeho stavu.  Takto mi to říkali samotní doktoři a sestry co jezdí se záchrankou v Plzni.

Preventivní prohlídka je přibližně po 19 letech každé dva roky – obsahuje náběr krve na cukr a cholesterol a vyšetření moče. Dále prohlídku od doktorky: plíce, srdce, zrak, sluch, nohy, břicho, tlak atd. Také potom u starších EKG, RTG plic, mamografie, gynekologie, zubař – každý rok a stolice na okultní (skryté) krvácení.  Více viz stránky VZP, ale platí to pro všechny pojišťovny. ZDE.

Hodnoty krve, tlaku, EKG a RTG se porovnávají se starými vyšetřeními a díky tomu se může říci, jestli se něco mění nebo ne. Jestli jste přechodili infarkt apod. Proto není třeba se bát, se nechat změřit, když žádné potíže nepociťuju, je to historická hodnota. Po deseti letech si můžete říct, jo to jsem měl tlak ještě malej a EKG beze změn.  EKG je křivka individuální – někdo ji má normálně špatnou a někoho s tím nálezem odvezou do nemocnice a proto je třeba mít porovnání s dřívějšími křivkami.

Jestli budete doktorovi něco zamlčovat a bát se se přiznat, je to vaše riziko se zdravím a životem.

Nikdo nechce se stát závislým na druhých neschopen se o sebe sám postarat s jídlem a hlavně hygienou. Proto je třeba dělat preventivní opatření, po mrtvici, infarktu a s rakovinou v posledním stádiu, už se toho moc dělat nedá.

Problémy vlivem globalizace v ordinace praktického lékaře

Co by se dalo zlepšit?

Přestože jsme jedna z mnoha ordinací, máme mezi klienty řadu cizinců ze zemí EU i odjinud.

Od nich bohužel nemáme výpis z dokumentace od předešlého doktora ani jiné zprávy o prodělaných nemocech a očkování. Jak potom můžou Číňani, Vietnamci, Turci dělat v potravinářství, když o jejich zdravotním stavu nic nevíme? Kdo jim dává potravinářský průkaz? Není to pak jen cár papíru? A přitom naši lidé ho mít musí.

Narážím tedy na problém globalizace, otevřených hranic, cestování na dovolenou a za prací.

  1. Povinné používání kódů Mezinárodní klasifikace nemocí

Výpisy z dokumentace s mezinárodními kódy při cestování do zahraničí

  1. Zavedení Mezinárodního průkazu zdraví
  2. Je třeba nařídit povinné používání mezinárodní klasifikace nemocí na všechny žádanky a výsledky vyšetření a výpisy z dokumentace a to po celé EU. Hodně lidé cestují jak na rekreaci, tak pracovně a je třeba, aby měli sebou výpis z dokumentace včetně očkování proti tetanu s mezinárodními kódy, pro případ, že by se jim v zahraničí něco stalo. Staří lidé jezdí na výlety nebo za příbuznými do ciziny a je velká pravděpodobnost, že tam lékaře budou muset navštívit. Také mají v sobě kov po operacích a ten může dělat problémy na hranicích. Pokud v zahraničí hledají práci, nebo tam emigrují, musí se zaregistrovat a lékař o nich nic neví. A přitom žádají vstupní prohlídku do zaměstnání, jestli jsou schopni ho vykonávat, žádají prohlídku pro řidičský průkaz anebo výpis z dokumentace pro závodního doktora, chtějí potravinářský průkaz a to vše z karty, kde vlastně nic není. Pracuji v normální ordinaci praktického lékaře a už jsem kopírovala materiály z vyšetření z Německa, Ruska i USA.  Je také těžké psát německý formulář jako potvrzení neschopenky pro pendlera.  V ČR se také ošetřuje řada cizinců, kteří si domů přivezou zprávu z vyšetření, ovšem bez kódů nemocí je mu to doma pro svého doktora zbytečné.  Když už ty kódy vymysleli, tak by se měli používat. Specialisti znají lépe své kódy než my u praktika a pak něco hledat je těžké.

 Výpis z dokumentace s mezinárodními kódy a seznamem užívaných léků by měl      být  povinný pro každého nemocného či starého člověka. Pokud pojedu do zahraničí na stáž, za prací či výměnný pobyt, byl by výpis povinností anebo ten mezinárodní průkaz zdraví.

Zahraniční dělníci by si měli pomocí rodiny doma výpis z dokumentace zajistit s těmi mezinárodními kódy a léky s latinskými názvy léčivé látky.

2. Mezinárodní průkaz zdraví existuje třeba v Německu, viděla jsem ho u jednoho pacienta, který u nás byl a přinesl mi ukázat, jaké tam má datum očkování proti tetanu, které mě v kartě chybělo. Každý odstavec je psán ve světových jazycích. V průkazu je i fotografie, jméno, číslo pojištění, pojišťovna, očkování, alergie, léky, operace, diabetes atd. Kromě toho existuje mezinárodní očkovací průkaz. Kdyby byl zaveden povinně, bylo by to ku prospěchu mnoha lidem. Úraz se může stát každému a je dobré vědět o cizinci u nás něco anebo o českém občanu v zahraničí by věděli také, na co mají dát pozor.   V souvislosti s uprchlíky a emigrací se mluví i o obavách ze zavlečení u nás už se nevyskytujících chorob a dále nám neznámých chorob vysoce infekčních a snadno přenosných.

(Připojuji okopírovaný průkaz zdraví, pouze stránky, kde nejsou osobní údaje.)

Připojuji vymyšlený výpis z dokumentace pomocí mezinárodních kódů. (vybrala jsem ty kódy, které jsou často používané anebo mě zaujaly – dá se s nimi popsat celý život)

Výpis z dokumentace pomocí Mezinárodní klasifikace nemocí

smyšlený příklad

Jméno: Alexander

datum narození: 1.2.1980

Matka: I10 – hypertenze,O82- porod císařským řezem, E03 – hypotyreóza, E11-diabetes, N84 polyp dělohy, H25-senilní katarakta, M41-skolióza, A46-růže, F32 – deprese, I21 – infarkt myokardu, K80-žlučové kameny

Otec: A15.3- tuberkulóza plic, A38 – spála, M16-artróza kyčle, M10 – DNA, B02 – pásový opar, F03- demence, G30-alzheimerova nemoc, J16-zápal plic, L29.9- svědění kůže, smrt: Y36.2 – válečné operace výbuch bomby

Bratr: Q36 – rozštěp rtu, K35 – apendicitida, Y36.2 – Poranění způsobená válečná operace, mina, G47 – poruchy spánku, R51 – bolest hlavy, I83 – varixy, R11 – nauzea, zvracení

Sestra: Y05 – sexuální napadení s použitím tělesné síly, F40.9 – fóbie, smrt: Y36.8 – Poranění způsobená po zastavení nepřátelství, výbuch miny

Diagnózy:

1990 – A01.0 – břišní tyfus

1995 – hepatitida A

1997- X20 – kontakt s jedovatými hady, T63.0 – hadí uštknutí, X54 – nedostatek vody

1998 – T33- omrzlina

2000 – S52.9 – zlomenina lokte, S93.0 – vymknutí kotníku, V13 – cyklista sražen automobilem

2002 – X00 – vystavení nekontrolovanému ohni v budově

2002 –X93 – napadení výstřelem z pistole, revolveru

2003 – X65 – úmyslné sebeotrávení alkoholem

2004 – X62 – úmyslné sebeotrávení narkotiky

Z20 – kontakt s přenosnými nemocemi

Z55 – problémy spojené se vzděláním

Z58 – problémy spojené s přírodním prostředím Z58.2 – vystavení znečištěné vodě

2010 – Z56 – problémy spojené se zaměstnáním a nezaměstnaností   Z56.5 – nevhodná práce

Z59.0 – problémy  s bydlením a ekonomickými okolnostmi Z59.0 – bezdomovectví Z 59.6 – nízký příjem

Z60.3 – obtížné přijetí kultury, migrace

Z61 – problémy spojené s negativními životními událostmi v dětství

Z73.0 – syndrom vyhoření

A15 – tuberkulóza dýchacího ústrojí bakteriologicky a histologicky ověřená

 

Očkování:

Z27 – potřeba imunizace proti kombinacím infekčních onemocnění

Z28 – imunizace neprovedená

Léky nyní: Rifampicin, Pyrazinamid, Streptomicin, Dopamin

Další návrhy na zlepšení práce

  • Je třeba zrušit zákon, kdy se při přestupu od lékaře k lékaři dává jen výpis z dokumentace. Pak staré záznamy po 10 letech jdou do skartace a to je škoda.
  • Náběry krve v transfúzní stanici – aby byly poslány prakt. lékaři.
  • Závodní lékaři – aby dávali výsledky prohlídek pro prakt. doktora.

Proč je málo sester a proč je málo doktorů praktiků

Podle mě je málo sester, protože se zavedl velký kariérismus. Vyšší sestry nechtějí vynášet mísy a dělat další ošetřovatelské práce. V 90. letech se uvažovalo, že se zruší střední školy zdravotnické, protože děti co to studují, pak zjistí, že to dělat nechtějí a nenastoupí anebo tam psychicky dlouho nevydrží. I já mám jen 2 letou nástavbu po gymnáziu. Další důvod je málo peněz za tu práci, zodpovědnost a zdravotní riziko. Další důvod jsou služby spousta přesčasů. Další důvod je povinné vzdělávání a to se musí platit a je to dost drahý a ty kurzy nejsou v praxi užitečný.

Proč je málo lékařů praktiků. Jak to vidím já po roce v ordinaci, tak je to spousta práce po ordinační době: účetnictví ordinace, objednávání materiálu a pomůcek, psaní žádostí na lázně, na důchody, na příspěvek na péči, na průkaz ZTP atd., psaní výpisů z dokumentace pro závodní doktory a protože lidi neustále se stěhují a přechází od lékaře k lékaři a musí mít výpis z dokumentace (karta se musí 10 let uchovávat, takže ji člověk nedostane a tím se taky řada výsledků z vyšetření ztrácí.) Pak je to komunikace s pojišťovnami atd. Pak povinné školení doktorů, a to je vše ve volném čase.

Sestra Věrka

Soutěž o nejlepší článek na téma- Zdravotní sestra (zdravotník) a krize ve zdravotnictví.

Více ZDE.

Fotogalerie: Průkaz zdraví u cizinců

 1  2
 obr.3  4

 

 

 

 

 

Od roku 2000 pracuji ve zdravotnictví, SZŠ jsem absolvovala 1996-2000, už tenkrát nám říkali, že je nyní ve zdravotnictví krize. Hned po škole jsem nastoupila na internu v okresní nemocnici, nástupní plat 4 600 Kč, což se absolutně nedalo vydržet, pokud jsem chtěla bydlet v bytě a ne pod mostem.

bat

Proto jsem odešla pracovat do Prahy, fakultní nemocnice, protože nabízeli alespoň levné ubytování, sice na špinavé ubytovně, kde nehrozilo, aby měl člověk klid na spaní, ale budiž…abych měla alespoň kde přespat. Paráda…Tak nějak jsem tam proplouvala, na oddělení JIP jsem se starala o pacienty, kteří mi byli za mou péči vděční, vždycky jsem pro ně dělala něco navíc, co by jim alespoň trochu pomohlo zvládnout ten boj…. Jenže po několika letech už to moje záda a ruce nevydržely, občasné bolesti zad přešly v trvalé, na obou rukách mám tenisové lokty, které už nelze vyléčit, hrozil mi invalidní důchod, což by byl můj konec-rovnou se jít zahrabat někam pod zem.

Zvolila jsem cestu nejmenšího odporu a přestoupila na dětské oddělení-hematologii.

Práce celkem hezká, s dětičkami se pracuje perfektně, stejně jako s jejich rodiči……jen ten kolektiv…Sestra, která nastoupí přece nemůže být u pacientů oblíbenější, než její kolegyně, které tam pracují několik let..je to v lidech..nakonec jsem musel a odejít s pokročilým burn-out syndromem z proběhlého mobbingu a bossingu jen proto, že mám ráda lidi, nepřetvařuju se a pacienti mě mají rádi pro upřímnost a lásku k nim. Šikana ve zdravotnictví prostě je a bude a řešení to nemá, pokud to chce člověk řešit, roznesou ho na kopytech…

Další pokus o nalezení lepšího místa skončil opět zklamáním. Přestoupila jsem na soukromou gynekologii, kolektiv super, práce dobrá, spolupráce s klienty paráda. Začala jsem věřit, že někde ještě jsou normální sestry, ale opět jsem narazila na nízký plat a nepřístupnost vrchní sestry. Odchod ve zkušební době.

Pokus o nalezení lepšího místa- nástup na oddělení nedonošenců…z počátku pokusy o šikanu nové kolegyně-mně, poté šok z jejich strany, že mi chod JIP oddělení včetně přístrojů není cizí a ovládám vše levou zadní- nakonec odchod z pracoviště kvůli znechucení nad výplatou a arogantnímu chování kolegyň a lékařů důležitých jak canalis analis . Fascinující byl právě přístup lékařů, kteří byli často k nezastižení. S bolestí na duši vzpomínám na holčičku o váze 700 g s retencí moči, na kterou jsme lékaře opakovaně volali, protože nebylo v našich kompetencích ji vycévkovat. Lékař dorazil nedonošence vycévkovat až před koncem pracovní doby, tj před 19. hod. Do té doby trávil čas na svém pokoji…Ach jo.

Naskytla se mi příležitost pracovat na soukromé rehabilitační klinice-plat přibližně dle tabulek, ale práce příjemná, i když se člověk občas nezastavil, kolektiv i vedení super. Jenže nic není růžové a po roce se vrátila kolegyně zpět z mateřské a já musela místo uvolnit. Smůla, padaly slzičky, dlouho padaly, ale co se dalo dělat. Dodnes na tuto kliniku ráda vzpomínám, protože jsem se tam na chvíli cítila jako člověk, jako někdo, prostě jako sestra. Peníze byly sice podle tabulek, občas jsme dostaly i odměny, což se ve státním nestává, a nikdo mě neponižoval, nechtěl po mě práci za nikoho jiného, chodila jsem domů s čistou hlavou a přivydělávala jsem si jako sestra v domácí péči, abych nevypadla z výkonů a nějak dohnala ten nedostatek peněz, a mohla si po zaplacení nájmu a poplatků dovolit zajít na zubní ošetření.

Po odchodu z této kliniky jsem nevěděla, kam bych šla. Syndrom vyhoření ve mně zanechal hluboké šrámy, nakonec jsem se rozhodla, že půjdu opět k dětem, tentokrát na psychiatrii. Všude se tvrdilo, jak je to tu skvěle placené…řekla jsem si super, budu dělat něco, co mě baví, můžu konečně dát těm dětem to, co potřebují, co se jim doma ani nikde nedostává. Ano, je to něco navíc, ale já to jinak neumím. Jsem ráda, když můžu být na lidičky hodná, jsem ráda, když je v jejich trápení trochu rozsvítím a rozesměju, že jim trošku to trápení, strach a bolest ulehčím, proto tu práci dělám, proto tu jsem. Po pár letech se někdo rozhodl, že máme moc peněz, protože sloužíme přesčasy a rozhodli se pro úpravu. Změnili nám dlouholetý režim směn z 12-ti hodinových na ranní 8 hodin 7-15 hod, ranní 8,5 hod 7-15:30, odpolední 6 hod 15-21hod, DOV 9-21 hod, denní směny 7-19 hod a noční 19-7.Takže v práci trávíme víc dní, což jsme určitě všechny “rády“. Prostě totální chaos. Najednou člověk nemá volno na nic, v práci je pořád, nestíhá si ani nakoupit a uvařit. Během denní směny se člověk ani nenají, protože kvalita jídla pro zaměstnance je příšerná- kdyby k porci podávali živočišné uhlí a endiaron, neměla bych pocit, že stačí spláchnout peníze do WC a člověk je po obědě…To, že jsem tady měla oběd je znát pouze po dobu nechutných křečí v břiše a pálení žáhy, které vždy přestane až po navštívení WC.  Na druhou stranu, když každý den spláchnu peníze do WC, nebude mě bolet břicho…jíst vlastně nemusím…vyjde to nastejno a vlastně ušetřím a nebude mi zle…

Díky úpravě směn, a že se jim nelíbilo, že máme „hodně peněz“ nám upravili směny a všechny jsme šly s penězi dolů, tedy kromě sanitářů, protože u nich se úpravy dělat nemusí a zůstaly jim 12-ti hodinové směny.

Nejlepší na tom všem je, že lékaři oddělení jsou nedostupní, v pracovní době si zvou ambulanty a hospitalizované děti si nám chodí stěžovat, že ještě nemluvily s lékařem. Další pecka je, když na plném oddělení chlapců zůstaneme jen sestry bez sanitáře- na našem oddělení nejsou hodné děti, ale převážně poruchy chování, které bijou učitelky a rodiče…Oni nás neposlouchají, oni se nám smějí a nestydí se nám dávat nemravné návrhy. Jedna sestra byla napadena a skončila se zlomenými žebry na JIP. Terapeutky mají stále volno, a když už jsou v práci, během 8-mi hodinové směny si vezmou děti na 2 hod na navlékání korálků, zbytek terapií aby zajišťovaly sestry a když nám nevyjde čas, nebo není možnost kvůli nedostatku personálu v oslabené směně vzít dítě do vířivky nebo do posilovny (vlastně tím vyřadíme na chvíli z provozu jednu sestru), dostaneme vynadáno a pohrožení klíčovou událostí.

V naději na polepšení si, jsem začala dálkově studovat bakalářský program. Studijní smlouvu se zaměstnavatelem jsem radši neuzavřela, protože jsem cítila, že už tu dlouho nevydržím a musela bych to pak zaměstnavateli doplatit. Tak tam jezdím ve svém volnu, učím se, kdy to jde, jak to jde, naštěstí mi to leze do hlavy a jde to. Bohužel kvůli dojíždění do školy jsem si musela najít brigádu, abych měla na cestu do školy. Vedlejšák opět ve zdravotnictví jako sestra. Z platu zaměstnavatele bych si školu dovolit nemohla, protože 70% platu dám za bydlení u zaměstnavatele, které poskytuje svým zaměstnancům…

Od ledna jsme dostali přidáno. Je to paráda. Když si sečtu všechny své příjmy, dostanu cifru, kterou jsem před 3-mi lety měla na výplatní pásce od stejného (a jen jednoho zaměstnavatele)…Je to změnou těch směn, ale určitě ne jen tím…

Je to celkem síla…často jsem během dne ve dvou zaměstnáních. Ráno trávím na vedlejšáku, pak rychle přeběhnu na odpolední k hlavnímu zaměstnavateli, příp. na noční…když mám náhodou volno, jsem na vedlejšáku…volné víkendy trávím ve škole… kdy mám volno? Někdy se najde, občas se jeden den v měsíci, kdy nejsem ani v jedné práci nebo ve škole najde. Za měsíc mám zkoušky, potřebuju se učit a psát seminárky…kdy to mám psát, kdy se mám učit? Dovolenou trávím na vedlejšáku, protože si nemůžu dovolit tam prostě nepřijít, zaměstnavatel by mě vyhodil z bytu.

Mám problémy s páteří, bohužel jsem, díky frmolu na vedlejšáku zapomněla, že jsem měla být na rehabilitaci. Poslední rok se dokola objednávám na zubní a opakovaně to ruším pro nedostatek financí a času. Je mi 35 let, děti nemám a opravdu nevím, jestli mi práce ve zdravotnictví někdy umožní dovolit si odejít na mateřskou.

Dnes jsem šla do práce a po cestě jsem brečela, protože mi včera přišla výplata a já to nechápu. Nechápu, proč musím mít tak nízký plat, když v jiných státech mají nesrovnatelně lepší podmínky, levnější a kvalitnější potraviny, oblečení, nájemné cenově srovnatelné ale plat 4x vyšší za stejnou práci…Proč to pořád dělám, proč se na to už konečně nevykašlu? To v sobě fakt nemám ani kousek hrdosti? Ne, ten zbytek hrdosti mi vzalo zdravotnictví v ČR a sílu něco změnit už nemám kde sbírat. Nevím, co se mnou bude dál, netuším, ale chci odsud odejít, jen nemám sílu, prostě nemám…

Krize ve zdravotnictví? Asi není dost vidět…stále přibývá dokumentace, na pacienty máme čím dál míň času, sloužíme v čím dál menším počtu, pacientů je čím dál víc, ceny potravin stoupají desetinásobně rychleji, než naše platy, nemáme dostatek materiálu vhodného k ošetření pacientů, komunikace s lékaři je čím dál horší, sestra zastává čím dál tím víc funkcí najednou, za jeden plat musí zvládnout práci svojí, chybějící kolegyně, uklízečky, lékaře, dokumentaristky, sanitáře, psychologa a terapeuta. Vzali nám osobní, odměny, 13. platy…Jaký je důvod pracovat jako zdravotní sestra v ČR v současné době? Jaké má zdravotní sestra výhody?

Mně to prostě už nebaví se rozdávat ze sebe, živit zdravotnictví…Ještě musím vydržet, než dokončim bakaláře, abych měla potvrzenou praxi. A pak asi půjdu pracovat třeba do banky, nebo supermarketu, při troše štěstí, se trochu z burn-out syndromu dostanu, vylepším si jazyk a půjdu za hranice, kde už stejně je většina mých kolegyň, kromě těch, které šly pracovat mimo zdravotnictví a jsou konečně spokojené.

Soutěž o nejlepší článek na téma- Zdravotní sestra (zdravotník) a krize ve zdravotnictví.

Více ZDE.

batJmenuji se Kamila, je mi 31 let a t.č. jsem na rodičovské alá dovolené. Trvající pracovní poměr mám v soukromé nemocnici, kde momentálně zuří boje o každou korunu pro nelékařský personál.

Sama sebe se ptám, kdy vlastně nastal takový zlom, že se najednou mluví o zdravotních sestrách, kterých je nedostatek a proč naše profese zdravotníka i nezdravotníka jsou nyní tak nedoceněné?

Zkusím si sama odpovědět:

  1. Velký podíl nesou především televizní seriály typu ordinace v růžové zahradě, což je úplná degradace našeho povolání v očích obyvatelstva. Výčet toho, co vše zdravotník zvládá je nesčetný a bylo by to na dlouhé psaní.
  2. Ptám se, proč lidé politicky činní rozhodují o nás zdravotnících, když nemají ani potuchy o naší profesi. Jakým právem rozhodují o našich finančních odměnách za práci se životem, když sami takovou odpovědnost nemají. Jak si cení tedy vlastního života a těch, co se o ně starají?
  3. Ptám se, kde jsou nyní ty zástupy sester na naše místo, o kterých jsme neustále slýchaly ze stran vedení, pokud se nám něco nelíbilo? Nikde. Byly to pouhé výhružky a nyní jen strach – strach nás sester jít a vybojovat si své místo na slunci. Chybí nám říct veřejně svůj názor a především stát si za svým názorem a nebát se. My neudělali přece nic zlého.
  4. Přijde mi, že už ani nikoho nezajímá samotný klient/pacient. Kde je ten holistický přístup, který byl a je na prvním místě, abychom lépe uměli pochopit klienta? Kde vzít čas, když se přidávají jen nesmyslné papíry a výmysly stran vedení a ministerstva? Často se hlášení či zakládání výsledků děje po pracovní době a slovíčko MUSET je na denním pořádku.
  5. Personál je přetěžovaný, jeho nedostatek plyne nejen z dlouhodobých pracovních neschopností, ale také ze změny celé profese, protože kolikrát sestra v ambulanci má menší plat, než člověk sedící za kasou v obchodním domě, personál nemá ani zastání u vlastního vedení. Po každé směně je člověk rád, že jde domů a už se netěší ani do práce. Ano je to o financích, které by měly být pro každou sestřičku v jakémkoliv zařízení stejné. Nevyřeší to určitě žádný problém personální, ale konečně přijde motivace a tím i příliv dosud vystudovaných zdravotníků, kteří raději odešli pryč.
  6. Vzdělávání je podle mě velkou otázkou, ale ta za krizí rozhodně nestojí. Nevím, na co je sestra s vysokoškolským vzděláním, když v praxi nechce dělat u lůžka. Z vlastní zkušenosti jsem se bohužel setkala s názory studentek bakalářského oboru všeobecná sestra, že až vystudují, nebudou přeci utírat zadek, že od toho jsou jiní. Opakem je, že zdravotní asistenti by rádi pracovaly jako zdravotní sestry, ale bohužel na studium nemají při práci čas. Návrhem by bylo opět zavézt systém 4 roky studia všeobecné sestry, zrušit obor zdravotní asistent, ponechat možnost dálkově studovat vysokou školu v oboru všeobecná sestra.

Co vše se již všude napsalo má stejného jmenovatele – uzdravený klient/pacient a spokojený personál.

Sestřička Kamča

Soutěž o nejlepší článek na téma- Zdravotní sestra (zdravotník) a krize ve zdravotnictví.

Více ZDE.

 

 

Poslední měsíce začala média masivně informovat o Krizi ve zdravotnictví-nedostatek sester, lékařů, omezení zdravotní péče, uzavírání některých oddělení v nemocnicích. Kde se stala chyba? Jak mohlo k této situaci dojít?

bat

Jsem všeobecná registrovaná zdravotní sestra se středoškolským vzděláním (maturovala jsem v roce 2003). Pracovala jsem asi čtyři roky zcela mimo obor, ale nakonec jsem se vrátila ke zdravotnictví-nejdříve jako sestra na rehabilitaci, poté jako sestra v ambulanci zubního lékaře. Nemám žádné další školní vzdělání- veškeré zkušenosti sbírám každodenní praxí a občas se zúčastním školení pro nasbírání povinných kreditních bodů.

Podle mého názoru je současná krize způsobena více faktory:

1) Systém vzdělávání

Dříve stačilo všeobecné sestře absolvovat čtyřleté studium, které se stejně zakládalo převážně na teoretické přípravě. Praxe (z mé zkušenosti) bylo zoufale málo, pouze 50% veškeré výuky. Ke spoustě výkonů jsme se jako žákyně vůbec nedostaly (cévkování, podání transfúze, ošetřování stomií a spousta dalších výkonů nás úplně minula nebo jsme ji viděly dvakrát v životě – v učebnici a pak jednou v praxi). Možná má někdo ze středoškolské praxe jiné zkušenosti a získal na ní spoustu dovedností, ovšem já jsem ji vnímala pouze takto.

Podávat i.v. léky (aplikovat infúze) jsme nemohly vůbec. Takže už tenkrát absolventka SZŠ, která nastoupila do zaměstnání, uměla výborně a bezchybně vypracovat ošetřovatelský plán a anamnézu pacienta, ale při aplikaci infúze se ji klepaly ruce, protože to zkrátka dělala poprvé v životě. Nicméně praxí pod odborným dozorem se zdokonalila a vše se naučila. Za tři roky praxe, které by jako student VOŠ trávila převážně ve školní lavici, nikoliv praxí v běžném nemocničním nebo ambulantním provozu, by nikdy tolik dovedností a zkušeností nezískala.

Poté byla zavedena registraci pro lékařské a nelékařské obory. Myšlenka byla, jasná-chceme pozvednout úroveň českého zdravotnictví a vyrovnat se Evropě vzděláváním zdravotníků, všichni se tedy musí zaregistrovat, chodit na časově náročná školení, sbírat kredity, kdo nestihne nasbírat dostatečný počet bodů nebo nepracoval v oboru dostatečně dlouho, se musí nechat přezkoušet. Své uplatnění tedy nalezli hlavně administrativní pracovníci a začala honba za kredity.

Nicméně registrovaní zdravotníci nebyli finančně ani jinak zvýhodněni a s vyplazeným jazykem, často bez finanční podpory zaměstnavatele a ve svém osobním volnu honili a honí body na jakékoliv přednášce i s tématy mimo svůj obor. Z počátečního (možná dobrého) úmyslu se stal byznys a dle mého i zbytečný stres a finanční zátěž pro zdravotníky.

Pak si někdo opět řekl, že pro české zdravotnictví něco udělá a vymyslel, že po 4 letech výuky na SZŠ už nebude existovat zdravotní sestra, ale pouze zdravotnický asistent-některé výkony mu omezíme, osekáme- bude chodit na stejnou školu jako sestry, učit se téměř to samé jako sestry, ale kompetence sester mít nebude- bude takovou pravou rukou sestry- to sestra zaručeně potřebuje. Doposud zvládala veškerou péči s dopomocí ošetřovatelky či sanitáře, ale teď  potřebuje asistenta.

A pokud chce asistent pracovat, jako zdravotní  sestra musí na VŠ, to znamená absolvovat minimálně tříleté vzdělání, opět s osnovami převážně teoretickými, praxe jen 50%. Pokud se rozhodne pro takové vzdělání absolvent SZŠ, může mu praxe vyhovovat, protože si možná vyzkouší některé odborné úkony, ke kterým se při studiu na SZŠ nedostal. Pokud ovšem takové vzdělání absolvuje student gymnázia nebo nezdravotnického oboru jsme opět na začátku- titul Bc, ale praxe minimální. Takže teď přijde absolvent VŠ do praxe, s titulem Bc., umí vlastně to samé jako (před lety) středoškolsky vzdělaná sestra, stejně se musí zaučit, finančně si příliš nepolepší, ale rozdíl je markantní- má přece titul  a VŠ, což oddělení, kterému chybí zkušené sestry, moc nepomůže. A tady začíná krize- vysokoškolsky vzdělaný člověk asi záhy pochopí, že pracovat v třísměnném nepřetržitém provozu a být přitom finančně nedoceněný, není jeho vysněným životním cílem a raději odejde do zahraničí nebo mimo obor zdravotnictví, kde nabídnou více peněz za méně stresu a menší časové vytížení.

2) Politika

Nerozumím tomu, jak se můžou zákony o veškerých  vzděláváních, povinnostech a kompetencích pracovníků ve zdravotnictví (a tento problém se týká i mnoha jiných oborů) schvalovat bez důkladného zvážení důsledků těchto rozhodnutí v praxi (například ministr zdravotnictví a jeho inovativní návrh na vzdělávání 4+1- rok navíc ve výuce nikoho dostatečně nezaškolí a je pouhou ztrátou času, pokud se ovšem nebude jednat o rok souvislé praxe, o čemž silně pochybuji).

3) Finance

Samozřejmě, že zdravotní sestry a ostatní nelékařští pracovníci mají rodiny, které musí živit a finanční závazky, které musí plnit. Pokud tedy pracují téměř nepřetržitě, směnují, slouží o víkendech i svátcích a na výplatních páskách mají stále téměř stejnou (nebo minimálně se zvyšující) částku, nic je nemotivuje k tomu, aby ve zdravotnictví nadále zůstávali. Proč stát podporuje obrovskými finančními prostředky armádu, stavby dálnic a nefunkčních tunelů a na jeden z nejdůležitějších státních resortů, kterým zdravotnictví bezpochyby je, již dostatek financí nezbývá?

4) Přístup lékařů

Lékař a sestra by měli spolupracovat a tvořit funkční ošetřovatelský tým nikoliv vztah nadřízený-podřízená. Věřím, že ironie některých lékařů, úkolování sestry zbytečnostmi (umývání lékařem zašpiněného hrnku od kávy…) a podceňování funkce sestry může být důvodem odchodu sester z nemocničního oddělení, ambulance nebo oboru (znám takové případy).

Vážení lékaři jsme také vzdělané, stejně jako vy a přestože některé nemáme tituly a vysoké školy o pacienta se dokážeme postarat kvalitně a bezchybně. Berte nás prosím jako zprostředkovatelky vaší naordinované péče, nikoliv jako vaše myčky, uklízečky a poštovní doručovatelky.

Výše uvedené body, jsou dle mého názoru hlavním důvodem probíhající krize.

Řešení vidím v celkové změně:

Vrátit vzdělávání sester opět na SZŠ (čtyřleté studium v oboru všeobecná sestra bez nutnosti absolvovat pro výkon tohoto povolání jakoukoliv vyšší nebo vysokou školu)

Přepracovat osnovy, ubrat teoretickou část výuky a zvýšit praktickou část alespoň na 70%, žákyním na praxi nechat více prostoru k vyzkoušení ošetřovatelských úkonů. VŠ, kde převažuje opět jen teorie a navíc délka studia budoucí sestřičky může odradit, stejně nic nezachrání. Navíc za dobu, kterou by budoucí zdravotník strávil studiem na vysoké škole, lze praxí v provozu nabrat spoustu zkušeností a dovedností, bez kterých se v našem oboru neobejdeme. Podle mého názoru by bylo nejlepší dosadit do politické funkce pouze zkušenou zdravotní sestru  s praxí u lůžka a středoškolským vzděláním-ta jediná by dle mého byla kompetentní rozhodovat o důležitých zdravotnických záležitostech. Práci si sama vyzkoušela, věděla by, co obnáší, jak je náročná a že nejdůležitějším faktorem pro kvalitní výkon zdravotní sestry je praxe, praxe a praxe. Také by dokázala toto povolání adekvátně finančně ohodnotit

Vše, co jsem v tomto článku uvedla je jen můj názor. Samozřejmě můžete nesouhlasit nebo namítat, že nejsem dost kompetentní k tomu, abych současnou zdravotnickou situaci jakkoliv komentovala nebo chtěla vyřešit. Ale myslím si, že v jednom se shodneme-současné zdravotnictví a jeho krize řešení potřebuje, protože pokud dojde k omezování zdravotnické péče, nejvíce poškozeným bude vždy pacient.

Zdravotní sestra Hana.

 

Soutěž o nejlepší článek na téma- Zdravotní sestra (zdravotník) a krize ve zdravotnictví.

Více ZDE.

České zdravotnictví se podobá potápějící se lodi. Možná to není patrné na první pohled, péče je stále velmi dobře zajištěna, vše zdánlivě funguje. Ale jak dlouho ještě vydrží tento systém a jak dlouho vydrží v tomto nespravedlivém systému samotní zdravotníci?

batSester je málo, zoufale málo. Ale nejen sester – stejně tak není dostatek ošetřovatelek, sanitářů, pomocného personálu. A ti, kteří ještě ve zdravotnictví zůstali, jsou nuceni pracovat i za ostatní, za ty, kteří chybí. Nejhůře jsou na tom sestry u lůžka. A je už v podstatě jedno, o jaké zařízení či oddělení se jedná. Konkrétní příklady – interní oddělení – příjmy ve dne v noci, spousta odborné práce, těžcí pacienti, agresivní, opilci – 2 sestry, 1 sanitářka při plném stavu 30 lůžek. Sociální služby – imobilní, inkontinentní, zmatení pacienti, základní ošetřovatelská péče i odborné výkony, proleženiny, zápach – 90 pacientů – 1 sestra, 2 ošetřovatelky při plném provozu. Intenzivní péče – pacienti, kteří jsou ohroženi selháním základních životních funkcí, složité přístroje, přesná monitorace fyziologických funkcí, vysoce odborná specializovaná i základní ošetřovatelská péče – 1 sestra na 2 – 3 pacienty v takto závažném stavu, 1 ošetřovatelka pro celé oddělení.

K tomu mají všichni několik desítek přesčasových hodin měsíčně. Takových hodin, které jim byly nařízeny, ale většinou nebyly zaplaceny nebo nebyly zaplaceny penězi, odpovídajícími nucené práci přesčas.

Únava, stres, vyčerpání – běžná realita v životě dnešní sestry. Přitom se jedná o tak náročné povolání, které rozhodně nemůže vykonávat každý. I přes to, že sestry zachraňují lidské životy a často obětují své potřeby, zájmy i pohodlí nebo dokonce zdraví pro dobro pacienta, je profese sestry u nás stále vnímána jako určitý druh podřadné práce. Sestra v očích veřejnosti hlavně vynáší mísu a přináší čas. Taková holka pro všechno, na kterou se zazvoní, když se pokazí televize nebo rozbije mobil, taková služka.

A dle toho také vypadá platové ohodnocení – kdyby byla sestra pokládána za odbornici, bez které by mimochodem žádný lékař v nemocnici nebyl schopen vykonávat svoji činnost, nemohl by přeci její plat dosahovat na 14 tisíc čistého. Sestřičky jsou zoufale podhodnocené jak po stránce společenské, tak po stránce finanční. Pokud sestra nebere ani takové peníze, na které dosáhne dělnice se základním vzděláním v továrně, nemůže se nikdo divit, že sestry ve zdravotnictví nejsou a nebudou.

Plně souhlasím s názorem, že dnešní sestra potřebuje vysokou nebo alespoň vyšší odbornou školu. Podmínky ve zdravotnictví i v celé společnosti se změnily, vysoká škola je potřebná i v řadě dalších oborů, kde dříve stačila pouze maturita. Vždyť i většina sester se vzdělávat chce, dobrovolně studuje návazné studium, zajímá se o odborný tisk, novinky v oboru. Ale pokud má dnes sestra VŠ, nové kompetence, role i odpovědnost, musí být podle toho také odpovídajícím způsobem ohodnocena! Není možné sestry do nekonečna vydírat vzkazem, že se jedná o jejich poslání, tudíž budou muset pracovat i v podmínkách podobným vojenskému cvičišti.

A nejedná se zde jen o peníze.

Měly by být vytvořeny důstojné podmínky pro práci – dostatek pomůcek, léků, materiálu. Proč by měla sestra donekonečna žebrat ve skladu o kousek perlanu a běhat po celé klinice s prosbou, jestli nemají ten a ten lék, protože na oddělení došel, ale musí se podávat i nadále? Jak dlouho bude sestra nucená chodit do práce a z práce o 20 minut dříve a později, bez ohledu na to, že tento čas jí nikdo nezaplatí? Kdy bude vytvořeno důstojné prostředí pro odpočinek v době oběda, kdy se budou moct sestry skutečně v tomto čase v klidu najíst bez nutnosti zvedat telefony, odbíhat na zvonky, řešit nezbytné úkony?

Dle mého názoru dnešní sestry potřebují vyšší než středoškolské vzdělání a studium bylo přesunuto na VŠ či VOŠ z rozumných důvodů. Zdravotnickým asistentům bych vzkázala asi toto – pokud chcete mít stejnou pozici jako sestry, tak přestaňte fňukat, zvedněte zadek a dodělejte si potřebné školy. Když nebudete asistenty, nebude s vámi vedení nemocnic jednat tak, jak s vámi bohužel jedná nyní, a budete moci zodpovídat plně za práci, kterou provádíte.

Pokud si jako sestry chceme vydobýt status rovnocenného partnera lékaře, ne jeho sekretářky a hromosvodu, musíme se zkrátka postavit na jeho úroveň – tedy být vysokoškolsky vzdělané. Také není pravdou, že dnešní bakalářky nemají praxi a nechtějí k pacientovi, jak to s gustem prezentují některá média. Po dobu studia musejí studentky oboru „všeobecná sestra“ splnit 2300 hodin povinné praxe, samozřejmě bez nároku na finanční odměnu. Většina praxe je navíc zasazena do období letních prázdnin – tedy času, který většina studentů jiných škol tráví cestováním nebo si alespoň vydělá na brigádě. A právě tyto studentky jsou často záchranou krize v krizi – tedy v letním období, kdy si sestry vybírají dovolené. Není výjimkou, že zoufalé staniční staví do služeb studentky namísto sester, protože jiným způsobem už nejsou schopny zajistit chod oddělení.

Sestry jsou velmi statečné, silné a cílevědomé, když jsou ochotné podstoupit takto tvrdý dril i přes to, že vyhlídky do pracovní budoucnosti rozhodně nejsou růžové. V této těžké době se jako sestry potýkáme s mnoha problémy vyplývajícími z nedostatku personálu, nejasně stanovených kompetencí jednotlivých členů ošetřovatelského týmu, nefungující hierarchie u sester s různým typem vzdělání či odlišnou délkou praxe, to vše v systému, kde nakonec všichni dělají všechno. A právě v této době přichází shora, namísto podpory a jasných návrhů perspektivního řešení krizové situace, rána pod pás. Najednou je tu návrh 4+1 a návrat vzdělání na střední školu. Jasný vzkaz pro sestry – potřebujeme kohokoli, kdo tu špinavou práci bude dělat, vaše skutečné problémy jsou nám ukradené. Tak toto chceme, milé sestry? Necháme se i nadále takto ponižovat?

Co už vůbec nechápu, jsou pacienti, stěžující si na vzdělané sestry a nostalgicky vzpomínající na staré dobré časy. Vždyť většina dnešních absolventek prošla zároveň SZŠ i VŠ nebo VOŠ, má tedy „něco navíc“. Ne namyšlenost, ale zkušenost. A jsme opět u toho stejného – pokud je sestra v očích pacienta stále služka a děvečka pro všechno, nepotřebuje přece VŠ. Kdyby ji měla, dokázala by třeba také obhájit svůj názor, požadovat svá práva nebo spravedlivou odměnu za práci. Ale to se nenosí. Pacient má vždycky pravdu a sestra neodmlouvá.

Celý systém, vzděláváním počínaje a praxí konče, jako by trpěl těžkou schizofrenií. Na jedné straně je po sestrách vyžadováno vzdělání, odpovědnost, manuální zručnost, komunikativnost, noční směny, práce o víkendech, svátcích, obsluha technicky náročných přístrojů…

Dnešní sestra má být navíc empatická, milá, usměvavá, zvládající ošetřovatelský proces a tvorbu standardů, ochotná dělat kompromisy, prostě dokonalá. A co stojí na té druhé misce vah? Kdo by čekal prestiž, slušný plat a příjemné benefity, je blázen. V reálu na sestru čeká dřina, fyzické i psychické vyčerpání, nuzné peníze, ponižování ze strany nadřízených, kolegů i dalších pracovníků, nadávky pacientů a jejich příbuzných.

Sestry se musí celoživotně vzdělávat – jezdí tedy po seminářích, navštěvují školení, sbírají body jako čestné skautky – ale to vše také musí dělat ve svém volném čase a za své peníze… Potýkáme se s kritickým nedostatkem sester, přesto funguje tým pro kvalitu, který čiperně organizuje další a další audity a vysílá nové a nové kontroly. „Na prvním místě je pacient!“ zní z úst nadřízených. „Dejte mi dokumentaci,“ zní z úst auditora při příchodu na oddělení. Mezi tím, co sestra třesoucí se rukou podává papíry, auditor leští lupu, aby pečlivě zkontroloval, zda jsou proškrtnuté všechny kolonky, políčka, okénka. A nějaká ta chyba (a důvod k odebrání osobního ohodnocení) se vždycky najde. Pokud má být jedna položka červeně, druhá striktně modře a třetí zeleně, proč by měla být diskriminována moje oblíbená růžová nebo fialová? Při příchodu do služby nafasujeme pastelky a budeme malovat! Ovšem ořezávátko každá vlastní, sestřičky. Na kterém že to místě byl pacient?

 Toto je velmi smutná realita českého zdravotnictví. Kdo se může divit tomu, že sestry odchází mimo obor nebo do zahraničí? Co jim kdo nabídne, aby je v nemocnici udržel? Pokud se pacienti stali klienty, se všemi bio – psycho – spirito – a mnohými dalšími potřebami – neměly by se také sestry stát sestrami, kterým je umožněno pracovat v důstojných podmínkách, za slušné peníze, s dobrým společenským statusem? Kdo zachrání potápějící se loď? Ještě chvíle času před potopením zbývá…chvilka, kterou darovaly našemu zdravotnictví sestry samotné ve své obětavosti, dřině, a lásce k pacientům.

Jedna z mnoha neviditelných sestřiček.

Soutěž o nejlepší článek na téma- Zdravotní sestra (zdravotník) a krize ve zdravotnictví.

Více ZDE.

Již odmalička jsem chtěla být zdravotní sestrou nebo lékařkou, snila jsem o zachraňování lidských životů. Při studiu na víceletém gymnáziu, které mě skvěle připravilo na další studium na vysoké škole, jsem se rozhodovala mezi několika obory. Zvolila jsem obor Všeobecná sestra na jedné z pražských lékařských fakult.

batTehdy jsem byla přijata s dalšími dvaceti uchazeči z dvou set, což je výběrových deset procent. Byla jsem na sebe za takový úspěch hrdá, očekávala jsem kvalitní studium prestižního oboru s dobrým uplatněním v praxi a uznávaným společenským statusem – tak jsem alespoň já sestry vždy vnímala, jako vzdělané, rozumné, empatické bytosti, jejichž práce je náročná, ale všeobecně uznávaná a přijatelně odměňovaná.

V prvním semestru přišel tvrdý pád, naše hodiny tvořila směs všelijakých předmětů, během nichž jsme v rámci výuky fyziky téměř sestavovali magnetickou rezonanci a hned poté se šly učit, jak „odborně“ převléci postel. Ten rozdíl byl až směšný, nicméně věřila jsem, že je potřeba projít náročnými základy exaktních věd a jednoduše vypadající praxí, která se časem stane odbornější. Vše jsem se pečlivě učila a věřila, že každou informaci navíc uplatním v péči o pacienty. Na první souvislé praxi jsem v podstatě prováděla jen špinavou práci a ve volných chvílích se pročítala učebnicemi biochemie, fyziky nebo anatomie. Cítila jsem se být poněkud rozpolcená, ale stále věřila v to, že abych byla dobrou sestrou, musím umět jak základní, tak i vysoce specializovanou péči o jakéhokoli pacienta a zároveň dobře vědět, co dělám a proč.

Bohužel jsem se často setkávala se značně demotivujícími radami starších sester, ať „uteču, dokud je ještě čas.“ Nechápala jsem proč, vždyť sestra je spolu s lékařem nepostradatelným profesionálem, bez něhož by si pacient nemohl dovolit být pacientem.

Pochopení přišlo záhy během praxe na interní klinice. Pracovala jsem spolu s dvěma sestrami v přímé péči a jednou sanitářkou na oddělení, které snadno pojme třicet pacientů, z nichž většina si nebyla schopna obstarat ani základní denní činnosti (hygiena, stravování, pohybová aktivita, apod.) a mnohdy díky změněnému mentálnímu stavu nechápala, že by něco takového provádět měla. Sestra na takovém oddělením samozřejmě navíc denně rozdá stovky léků, infuzních přípravků, odebere nespočet vzorků, vyplní štosy papírů a čelí stížnostem pacientů, rodiny a mnohdy i ostatních členů týmu. Odchází vyčerpaná po dvanáctihodinové službě, po níž se může vyspat a ráno přijít znovu. Aby si taková sestra na konci měsíce přinesla přijatelný plat, slouží desítky hodin přesčas. K tomu jí navíc nutí i nedostatek kolegyň ve směnném provozu. Stejně však výdělek není slavný ani po letech praxe u lůžka. Mnozí z mých spolužáků nápor nevydrželi a odešli na jinou školu. Ačkoli to byli inteligentní, zvídaví a pečlivé lidé, troufám si říct, že někteří téměř vyhořeli.

Já spolu s několika málo přeživšími dnes docházím na celodenní praxe na specializovaných klinikách, kde je život pacienta naprosto závislý na práci a vědomostech sestry.

Potýkám se údivem pacientů i lékařů, kteří nechápou, že jsem se rozhodla být „jen“ sestrou a navíc často věří, že naše vysoká škola je jen jakousi nástavbou či kurzem v univerzitním obalu. Snažím se vstřebávat nové informace, být vzdělaná, citlivá, spolehlivá a profesionální.

To jsou podle mě mimo jiné vlastnosti dobré sestry. A co mě drží na této škole s výhledem na práci ve zdravotnictví? Je to naděje a víra v dobro. Chci jednou zachraňovat lidské životy nebo je alespoň dělat kvalitnějšími. Chci být profesionálem, kterého si veřejnost váží a za jeho práci jej spravedlivě odmění. Chci svou prací pomáhat a vracet se domů spokojená, jedině tak můžu být dobrou sestrou, která poskytne léčbu a daruje péči.

Autorka: Barbora Šimečková

Soutěž o nejlepší článek na téma- Zdravotní sestra (zdravotník) a krize ve zdravotnictví.

Více ZDE.

 

asistentPovím Vám jeden krátký příběh. Můj bratranec nedodělal žádnou střední školu a nastoupil do továrny se základním vzděláním. Jeho čistý měsíční příjem činí 23.000,- měsíčně. V této době si vyjednali zvýšení o 50% základní mzdy. Ne, není to překlep, opravdu o 50%. Člověk bez vzdělání si bude vydělat přes 30.000 korun čistého měsíčně. Ano, výroba vydělává prodejem, může si to dovolit.

 

Ale sestra musí ještě před nástupem projít minimálně střední školou, dnes i vyšší nebo vysokou. Svého bratrance miluju, a moc mu přeji, aby se měl dobře. Ale proč sestra nebo zdravotnický asistent se nemají mít dobře?

Bratranec, říkejme mu třeba Milan, pracuje 8 hodin denně včetně přestávky, víkendy volné- všechny. Sestra pracuje 12 hodin ve stresu, s víkendy, svátky, s přesčasovými hodinami. Ano, jistě neplatí se za vzdělání, ale povězte mi, proč by se neměla sestra, která projde tolika zkouškami, postupovými testy, maturitou, a vyšším vzděláním neměla mít stejně dobře jako člověk bez vzdělání a výraznějšího stresu?

Pořád se někdo diví, proč sestry odcházejí? Logicky se divit nemůže. Více volna, více peněz, méně stresu, plus veškeré benefity. Sestra je vzdělaný člověk a má být za práci ohodnocená, aby její život a život její rodiny byl kvalitní. Dalo by se k tomu mnohé říci, ale myslím, si že nejdůležitější bylo řečeno. Jakým právem má pracující sestra trpět nedostatkem?

Dále bych pokračovala k tématu, který je v posledních měsících tak diskutován, probírán a je hlavním bodem číslo jedna i pro parlament.

Vzdělání

Vzdělání sester se v průběhu let různě měnil, snad ku prospěchu pacientů, ale i sester a lékařů. Ještě před vcelku nedávnou dobou byla diplomovaná všeobecná sestra na středních školách, pak už jen všeobecná sestra a nakonec slavný a proslulý zdravotnický asistent. Kde se stala chyba?

Proč ZA nikdy nefungoval? Proč některé zdravotnické školy vyučují stejně jako dříve všeobecné sestry a jiní učí jen to, co musí? Proč pořádně nikdo neví, co asistent smí a co nikoliv? Nebo to vědět nechce?? Proč nemocnice zneužívají asistenty na pozicích levné sestry? Proč není sjednocené zdravotnické vzdělání na SŠ?

To jsou otázky k zamyšlení. Rozloučím se krátkým komentářem.

Dle mého názoru je zdravotnický asistent velkou chybou. Nemyslím si však, že by se sestry měly vrátit na střední školy, ale zároveň si nemyslím, že by musely mít vysokou školu, alespoň ne na standardních odděleních.

Ať projde novela zákona 4+1 nebo ne, mělo by se uvažovat jak systém vzdělávání zjednodušit, zefektivnit a hlavně jak zvýšit životní standart sester a asistentů.

Autorka: Rejnartová Magdaléna

Soutěž o nejlepší článek na téma- Zdravotní sestra (zdravotník) a krize ve zdravotnictví.

Více ZDE.

Milí zlatí, všichni, ke kterým budou tyto věty směřovat.

V dnešní době, nejen pro nás, zdravotníky, velmi citlivé a diskutované téma- „Zdravotník a krize ve zdravotnictví“.

batPři poslední směně jsem se při listování Doctisem dostala k veřejnému sdělení velmi inteligentní a erudované lékařky k tomu, jak naloží naše nemocnice s krizí v rámci nedostatku zdravotnického personálu a lékařů. Nutno zmínit, že příspěvek byl staršího data, z roku 2008. Příspěvek zůstal bez odpovědí.

Krize byla už tehdy, krize byla asi i dávno předtím.  Krize je a krize bude a bude prohlubovat. Současný stav zdravotnictví nezachrání ani „rychlokvaškově“ vyrobený personál nebo zákon. Myslím, že ani peníze navíc …

 Když jsem před patnácti lety posílala přihlášku na zdravotnickou školu, rodičové mi shodně a jasně sdělili, že pokud si budu jedinkrát stěžovat na cokoliv spojeného se studiem, praxí a následným životem praktickým, dostanu (promiňte mi za to slovo) přes hubu. Moji osvícení rodičové. Jenže já nic jiného dělat nechtěla. Už jako dítě na táborech jsem se nikdy ničeho neúčastnila a běhala jen za zdravotníky, kterým jsem se vtírala s nabídkou pomoci na marodky. Při přijímacích zkouškách jsem pak trousila bobky strachem, že průměr 1.8 mi k přijetí zkrátka nepostačí.

Přijata k dennímu studiu.

Po střední následovala VOŠ, odkud jsem prchla hned, jak jsem potkala svou životní lásku, protože nejsem kariéristka. Následovala praxe na interním oddělení, které kdysi opravdu působilo jako odkladiště toho nejhoršího, co jsme ve zdravotnictví mohli zažít. Byla to škola života. Díkybohu za to!

Během toho všeho dvojí přijetí na VŠ UK, ošetřovatelství – nenastoupeno/těhotná. Jupííí, po tolika letech. Nejsem kariéristka :)

Už brzy při rodičovské jsem se ale musela při finanční tísni malinko zapříčinit a přispět trochou do rodinného rozpočtu alespoň částečným úvazkem. Nyní pracuji papírově na 0,8, ale znáte to všichni – přesčasy, papíry, nemožnost naplánovat si skoro jediný týden, aniž by neproběhla změna služeb. Personálu za branami nepočitatelně, uvnitř o sestru nezakopnete. Arogantní klienti, arogantní rodiny klientů, někdy i lékaři a často i bohužel ty kolegyně, které by měly táhnout s Vámi za jeden provaz. Jsme v tom přece všichni spolu.

Na druhou stranu mám kolem sebe, ale i pár těch, kteří jsou usměvaví, pracují srdcem i duší, se kterými si chcete povídat i po směně, kdy „lezete“ po čtyřech. Několik vděčných a laskavých mezi klienty, kteří do Vás vidí, jsou blažení za milý pohled a za naklepaný polštář Vám řeknou stokrát „děkuji“, i když nemusí. Děkuji jim všem!

Krize z nedostatku panuje i v naší nemocnici, provozy jsou omezené, redukují se počty lůžek, dochází i k uzavírání oddělení. Samy chodíme z práce vyčerpané, frustrované a neochotné se smířit se stávající situací. Jenže jen meleme pusou, nepoznala jsem nikoho, kdo by byl ochotný přímo konat…

Nedokážu si pomoct, ale myslím, že si spoustu věcí děláme špatně i my samy, v dnešní době, která je taky sama o sobě „nemocná“. Odnaučili jsme se zvládat i lehčí stresové situace, neumíme se podpořit, přestali jsme si pomáhat (každý je zodpovědný jen sám za sebe), je i hodně těch, co razí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nedokážeme říkat otevřeně své názory a říkat „ne“. Vše řešíme přes sociální sítě, kde máme na oko víc přátel než v reálném životě. Z toho pak vznikají řetězové reakce typu „Jana psala, že Lenka řekla o Kačeně, že… z toho plynoucí konflikty na pracovišti, ke kterým by nikdy nemuselo dojít, kdyby jsme se, sobě chovali férově a uměli spolu komunikovat. Příchozí generaci sester a asistentů kritizujeme, nicméně oni nemají moc možností od koho si sami vzít příklad, pokud to nechtějí dělat z lásky, zarytě a celým svým srdcem s přesvědčením, že pro tohle se prostě narodili.

Pracuji stále na stejném oddělení, jednou jsem dala i výpověď a odešla do jiného zařízení, ale v oboru. Za týden jsem byla zpět na starém. Nikdy za ty roky mne nenapadlo odejít ze zdravotnictví úplně. Nic jiného neumím a nic jiného by mne asi ani nebavilo a nenaplňovalo tak, jako moje práce. Je vyčerpávající, únavná a někdy v ní hledám i smysl – a najdu.

Když je mi nejhůř, stačí se rozhlédnout. Vidím, že v tom nejsem sama a vážím si těch, co spolu držíme tu pomyslnou basu. A v úúúplně nejvypjatějších situacích se nechám pevně doma obejmout, vzpomenu si na Čtyři dohody Dona Miguela Ruize a vím, že život je o něčem jiném, než o krizi ve zdravotnictví a věcech s tím spojenými :)

Jmenuji se Jindřiška Ulčová, je mi jednatřicet let. Pracuji jako všeobecná sestra na interním oddělení – ráda a dobrovolně, bez použití donucovacích prostředků.  Vychováváme s manželem dvě dcery a mám spokojené manželství. Přátele, kterých si vážím a rodiče, kteří mi nedali ještě nikdy přes hubu i když si občas postěžuju. Každá práce má své, všichni musíme nějakým způsobem fungovat – platit složenky, úvěry, hypotéky, dětem botky, školky, denodenní provoz domácností. Každý děláme, co umíme, co zmůžeme. Důležitým však považuji, zachovat si důstojnost, vnitřní rozvahu a své vlastní priority. I když je v nich moje práce zahrnuta a mám ji ráda, není středobodem mého bytí a určitě se kolem ní svět netočí :)

Všem jen krásné, milé a laskavé dny

J.

Autorka: Jindřiška Ulčová

Soutěž o nejlepší článek na téma- Zdravotní sestra (zdravotník) a krize ve zdravotnictví.

Více ZDE.

 

 

 

Vysokoškolské studium sestrám ukázalo, co je v systému nefunkční. Tedy hlavně těm, které se rozhodly vystudovat VŠ i přesto, že už splňovaly podmínky kvalifikačního vzdělávání i bez bakalářského nebo magisterského titulu. Těm, které studují denní formu, to ukáže až samotná praxe.

batTeorie ukazuje, jak by TO mělo v ideálním případě fungovat, praxe nám denně ukazuje, jak TO nefunguje – tomu se říká „suchá teorie,“ která je v praxi nepoužitelná“.

Proč je nepoužitelná? Ukázalo se, jak se v praxi dnes a denně porušuje zákoník práce, personální vyhláška, překračují kompetence jednotlivých zdravotníků, ukazuje se, jak jsou sestry zneužívány a jak je jejich odbornými znalostmi beztrestně a bezostyšně plýtváno. Chápu, že právě z těchto důvodů představuje VŠ vzdělávání problém. Máme větší přehled o dění i mimo naše pracoviště.

Máme kontakty s kolegyněmi z jiných zařízení a můžeme tedy srovnávat. Umíme si vyhledat a nastudovat potřebné informace, které nám mají pomoci hájit svá práva (zákoníky, vyhlášky…). Dokážeme obhájit to, co děláme a také to, co odmítáme udělat (ano, leckde už si sestry dovolí odmítnout práci, která není v jejich kompetenci, protože dokáží lépe posoudit rizika, která z takového jednání vyplývají). Jistě mi teď budete oponovat, že k tomu všemu není třeba studovat VŠ. A já se ptám: „Opravdu není?“

Dokáží si současní absolventi SZŠ obhájit svou profesi a kompetence? Pokud ano, tak proč tak nečiní a houfně neprotestují a nepodávají podněty na inspektoráty práce na jednotlivá zařízení, která je „nutí“ porušovat zákon tím, že „musí“ překračovat své kompetence? Nejspíš mi odpoví, že „bez nich by se systém už dávno zhroutil“. Můj protiargument je, že se beztak zhroutí i s nimi.

Jejich obětování se, není nijak prospěšné a nepomůže tomuto chaosu přežít – maximálně prodlouží agonii.

V době, kdy ještě krize nedosahovala takových rozměrů, byly celkem časté případy, kdy se na pozice všeobecných sester přijímali zdravotničtí asistenti – byli levnější a, co si budeme namlouvat, leckdy i šťastní, když jim někdo umožnil vykonávat vysoce odbornou práci, ke které neměli kvalifikaci. Dnes se diví a právem se cítí být rozhořčeni z toho, že vykonávají práci sester za výrazně menší peníz zdravotnického asistenta (neplatí všude)! Argument, že na SZŠ mají prakticky identické osnovy, jako dřívější sestry, je lichý. Pokud si dobře vzpomínám, ani tehdejší sestra s maturitou nebyla kompetentní k intravenózní aplikaci léků, pouze asistovala lékaři, event. byla lékařem pověřená. Na každém oddělení pak visel seznam sester, pověřených k této činnosti vedoucím lékařem. Za celou dobu svého studia jsem nezavedla jediný periferní žilní katetr, protože k tomu nás, jako studenty nikdo nepustil – šlo o vysoce odbornou činnost. To, že jsem pak po nástupu do zaměstnání (tři týdny po svých osmnáctinách – r. 1998) byla nucena PŽK zavádět jak na běžícím pásu, je věc druhá. Současné osnovy jsou okleštěné o samostatné odborné předměty a všeobecně vzdělávací předměty mají větší časovou dotaci.

Povolání sestry společnost „uznává“. Uznává, že jejich práce je vysoce náročná a zodpovědná, ale zároveň nechápe, proč musí studovat VŠ, když pak „utírají zadky“ – to nepochopí nikdo, kdo má všech pět pohromadě. A podle toho, co si společnost pod prací sester představuje, jsou pak sestry odměňovány. Podle toho, se také odvíjí zájem o tento obor!

Názor společnosti je takový, že povolání sestry je vlastně posláním. Po architektech také nikdo nepožaduje, aby se chopili lopaty, přichystali maltu a stavěli zdi. Opravdu jsme na utírání zadků, úklid povrchů a doplňování materiálu? A co to ostatní? Kdo rozpozná život ohrožující situace a přivolá včas lékaře? Kdo pracuje s náročnou a předraženou zdravotnickou technikou? Kdo komunikuje s pacientem v akutním stavu a jeho vyděšenými blízkými? Kdo řídí chod oddělení a stará se o to, aby byl dostatek materiálu a veškeré vybavení fungovalo tak, jak má a nikoho neohrozilo?

Až příliš si tato společnost zvykla používat sestry jako univerzální vojáky. Systém je neúměrně přetěžuje a zneužívá.

Nikdo si nedovolí chtít po lékaři, aby např. zapisoval teplotu v lednici, zato sestru bez uzardění pošleme vytřít pozvracenou podlahu, uvařit kávu, prostřít sterilní stolek k výkonu, ustlat postel, spočítat špinavé prádlo, necháme jí, aby korigovala dávkování léků dle aktuálních výsledků a stavu nemocného, necháme jí tahat těžké resuscitační vybavení, zatímco lékař – muž kráčí vedle ní s rukama v kapsách a přitom si cvaká propiskou.

Proč se leckde pracuje v supermoderním prostředí, zato ve stejném duchu, jako před třiceti lety? K čemu je nám teď dobrá ta „nutná pokora“, kterou do nás na SZŠ čtyři roky nalévali? Sestra musí, všichni ostatní mohou. Jakým způsobem se profesní organizace snaží zvýšit zájem o obor? Po sestrách sice oprávněně chceme vyšší vzdělání, než jaké bylo před třiceti lety, protože přibylo obrovské množství výkonů, které dělat smí a musí, skokově narostla administrativa, kterou jsme jim naložili na bedra, ale zároveň jim nikdo nepřišel pomoci s tím obrovským množstvím práce, kterou může vykonávat prakticky kdokoliv.

Mám osmnáct let praxe u lůžka, z toho třináct let v intenzivní péči se specializací v oboru intenzivní péče a magisterské vzdělání. Zadky utírám prakticky denně a problém s tím nemám, ale jen proto, že na to mám dostatek času. Mám kolem sebe kolegy a kolegyně všech možných kategorií a jsme zvyklí si vzájemně pomoci. Kdo ale pomůže sestře, která je na standardním oddělení sama na třicet, čtyřicet pacientů?

Vysokoškolské vzdělání nepovažuji za zásadní problém. Problém vidím v personálním obsazení pracovišť a tristním nedostatku pomocného personálu. Vysokoškolsky vzdělaná sestra může být problémem snad jen pro management, jež si zvykl „manipulovat“ se zaměstnanci, kteří si nebyli vědomi svých práv a kompetencí. Lidé, kteří nebyli zvyklí si informace ověřovat, byli velmi zranitelní a zneužitelní – zářivým příkladem jsou současní zdravotničtí asistenti. Měli nastoupit jako asistenti zdravotních sester (ostatně i to byl jeden z návrhů, jak měli být nazýváni). Ošetřovatelský tým se měl rozšířit a obohatit o vzdělaného pomocníka, který dokáže zastat jednodušší činnosti (měření krevního tlaku, odběr biologického materiálu, bandáže DK,…), a přitom si bude vědom případných rizik, která z nich mohou vyplývat. Myšlenka to byla příjemná a pokroková – část práce by převzal vzdělaný pracovník a sestry by se mohly více věnovat odbornějším činnostem a narůstající administrativě, jenže…

Jenže nám vládnou personalisté a ekonomové – lidé, kteří znají nemocniční provoz maximálně jako pacienti. Na řadu přišla chladná čísla a kalkulace – taková péče ale bude dražší! Ano, ale on snad někdo očekával, že když vše ostatní zdražuje a práce přibývá, tak zdravotníků bude stále stejně a budou i stejně placení?

V dnešní době má maturitu spousta oborů, kterým dříve stačil výuční list. Vezměme si za příklad obor kuchař/číšník – nejspíš je to proto, že v českých restauracích se už nevaří jen guláš se šesti a katův šleh. Kuchaři s maturitou si musí umět poradit i se složitějším menu, a pokud nechtějí do konce života jen aranžovat utopence v hospodě typu čtvrtá cenová kategorie, není jim zatěžko udělat si maturitu a naučit se i něco, co s jejich prací zdánlivě nesouvisí. Stejně tak sestra, nechce-li zůstat jen u proklamovaného utírání zadku – které je pro zdraví nemocného stejně důležité jako správně převázaná rána – bude muset pochopit, že jsou na její vzdělání kladeny vyšší nároky, než tomu bylo dříve.

Nechme sestry dělat práci sester a zdravotnické asistenty zas tu jejich. Podle toho naplánujme péči o nemocné a nesnažme zavádět další typ vzdělávání do, už tak chaotického a duplicitního, systému. Odstraňme z osnov nesmysly typu koncepční modely a přidejme praxi u lůžka pod vedením odborných učitelů.

Autorka: Olga Čubrová

Soutěž o nejlepší článek na téma- Zdravotní sestra (zdravotník) a krize ve zdravotnictví.

Více ZDE.

Po splnění všech úkolů dnešního dne přicházím domů. Zapínám internet. Na mých oblíbených stránkách www. sestricka.com visí NÁPIS hlásající „SOUTĚŽ.

batVítěz/ka získá finanční odměnu ve výši 3.000Kč. Jelikož v mé hlavě dřímají různé myšlenky, týkající se nápadů na zlepšení podmínek v mé profesi a také stejně jako i mnoho dalších zdravotníků mám lidově řečeno „hluboko do kapsy“. Zbystřím☺. Zase se ve mně probouzí malá hravá holka, co ráda soutěží ;-).

A tak to tu máme. Už nejsem pouze pasivním příjemcem a obdivovatelem článků mých kolegů zdravotníků a zdravotnic, jejichž články čtu a na něž jsem velmi hrdá, jak se dělí o své příběhy s ostatními. Stávám se aktivní!:-). Píšu článek☺. Kde začít? Pokud se mám vyjádřit k současné krizi ve zdravotnictví vezmu to pohledem svým a svých kolegů zdravotníků, které znám, konkrétní příběhy konkrétních lidí.

 

Kdysi dávno….když jsem byla malá holka, chtěla jsem pomáhat lidem….Nosila stařenkám tašky s nákupem, pomáhala příbuzným, bojovala proti šikaně, pekla perníčky na zájezdy seniorů….a myslela si, že svět je černobílý a když my budeme dělat dobro a přát dobro, tak se nám to vrátí. Ostatně ve všech pohádkách to tak je. Pak…..jsem vyrostla. Ani nevím jak rychle se to stalo a najednou mi byl můj dětský svět jaksi „malý“.

Jako v mé oblíbené písničce, kde se zpívá:

„Svět byl fajn, svět byl náš, léta prázdnin slunce pláž, pryč je smích školních tříd teď už musíš něčím být“. I já se ocitla před otázkou: „čím být“ nebo „kým být“?

Ale ne, přeci jen čím být. Kým být dávno vím a nemění se to. Chci být dobrým člověkem. Laskavým, hodným nesobeckým, mít ráda lidi kolem, pěstovat spokojené vztahy, dělat radost druhým…Ale čím tedy být? Jakou profesi si vybrat? Já už se rozhodla! Řekla jsem mamince jednoho dne. Budu zdravotní sestřičkou!:-). Mám hodné rodiče, kteří mi nebránili a tak jsem se vydala studovat své vysněné povolání. Dnes už zdravotnicí také skutečně jsem.

Ale……

Najednou vidím realitu víc a hlouběji než v době školních praxí. Vidím lidi s úžasnými ideály,podobnými, jako byl ten můj- pomáhat lidem a tito lidé jsou smutní, ba přímo nešťastní. Okolí si s nich dělá posměch. „Ty jsi workoholik“. „Měl/a sis najít lepší práci, podívej se na sebe“. „Ty jsi moc velký šetřílek“. „Už zase chceš pohlídat děti? Není to moc často?“. „Rovnou se do té práce odstěhuj“. Ale co když je to úplně jinak….co když nekonečné přesčasy a žádná naděje na zlepšení z nás jen dělají před ostatními workoholiky, tedy lidi chorobně závislé na práci. Co když milujeme svou práci a pomoc druhým, ale sotva zaplatíme nájem, jídlo a základní potřeby a zbude nám částka taková, že jsme rádi, že občas můžeme vyrazit na nějaký placený kurz celoživotního vzdělávání, nebo přilepšit dětem či koupit menší dárek svým blízkým. Co když jsme i přes veškerý nedostatek personálu tak kolegiální, že se také „vezeme“, mnohdy i na úkor našich rodin, protože zkrátka víme, že například kolegyně je na tom na rozdíl ode mne, ještě hůř a navíc jí ty děti opravdu tentokrát nemá kdo pohlídat a je ještě k tomu třeba i samoživitelka…..Moje milá kolegyně, která v den velkých oslav v jejich rodině vzala z hodiny na hodinu službu, protože bylo mnoho akutních příjmů…………. A další a další příběhy.

Přesto, ale jsou obyčejní a pro mnohé bezejmenní zdravotníci, kteří se samy osobně snaží.

Laskavost, úsměv, vlídné slovo, které přináší i přes své neutěšené podmínky v zaměstnání jsou pro mnohé nadějí. Kolik jen dostáváme ročně takových krásných poděkování!:-) ;-). Slova „sestřičko, Vy jste učiněný anděl“, „děkuji, pane doktore“, „tak dobře jako Vy se mnou ještě nikdo necvičil“…. Jako by zářila v temnotě mnohých bolestivých míst ve zdravotnictví a působila jako hojivý balzám na utrápená srdce zdravotníků, kteří se „ještě drží na nohou“.

Jsme také v situaci, kdy mnohé v naší profesi řídí lidé, kteří ve zdravotnictví nikdy samy nepracovali, nebo pracovali, ale již nejsou v přímém častém kontaktu s praxí. Mohou to být skutečně odborníci, možná mají na mysli i skutečné dobro řadových pracovníků zdravotnických zařízení….ale…..Co s tím?

Můj osobní postřeh je tento: Jak to ale dělal moudrý král v pohádkách? :-);-) Pokorně uznal, že neví všechno na světě a měl různé rádce odborníky v různých oblastech. A pokud byl opravdu hodně moudrý, tak se občas přestrojil za obyčejného „muže z lidu“ a šel mezi poddané, by s nimi, žil s nimi, naslouchal jejich starostem a problémům, každý návrh na změnu každého obyčejného člověka mu byl cenný.

Jednou……. jsme si s kolegy povídaly o tom, co by si ve své profesi přáli změnit. Odpovědi byly „lepší ocenění“ – znamenalo to často nejen finance, ale i uznání. Přestože nejsem ekonom finance jsou pro mě záhadou. Jak to, že v některých zemích to jde a v některých zdravotníci živoří? Mám zajímavý postřeh ze své praxe, na našem oddělení, byl hospitalizován člověk, který byl velmi spokojen s naší péčí. Byl dle svých slov „dobře finančně zabezpečen“ a tak se ptal po možnosti odkázat nám finanční dar. Byl odkázán na konto pro příspěvky pro celé zdravotnické zařízení. Jak příběh dopadl nevím. Když jsme se o tom, ale bavily je s podivem, že téměř každý zdravotník vylovil v paměti něco podobného.

Ano, často jsou zdravotnická zařízení příspěvkovými organizacemi, ale jak je možné, že pak personál který poskytuje tak kvalitní péči, že se někdo dokonce ptá na možnost, jak přispět z takovýchto věcí lidově řečeno „nic nemá“. Osobně už s osobami z jiných profesí o profesi své a poměrech ve zdravotnictví příliš nemluvím, lidé z jiných profesí přirozeně nechápou, jak je možné, že se moje kvalitní práce neprojeví na 99,9% nikdy na mém výdělku či pracovních podmínkách?

Inu, já to také trochu nechápu. Když mám rozbité auto a jdu za dobrým automechanikem, který jej spraví, doporučím jej i známým. On má pak více zákazníků a lepší výdělek. Je to na zamyšlení…….

Další věcí, co by si kolegové často přáli změnit, jsou pracovní podmínky. Jedná se o široké spektrum skutečností. Třeba taková kolegialita. Jednou jsem sama v práci navrhla, abychom si udělaly „pozitivní nástěnku“. Kdo jiný si může zpříjemnit prostředí než my samy že?:-).

Sama jsem navrhla, že něco takového vytvořím. Měla jsem na mysli místo, kam si budeme psát na bázi dobrovolnosti pouze pozitivní věci. Možná by „stačily“ i lístečky na skříňky. Mít možnost kolegovi bez ostychu napsat:

„Děkuji za dnešní šichtu, byla to výborná spolupráce.“

„Vážím si tvé profesionality a empatie“

…Můj návrh se okamžitě setkal s dotazy typu „co když mně někdo naštve, taky mu to mám psát?“ a podobně. Bylo mi smutno. Takto jsem to vůbec nemyslela. Zkrátka jsem cítila, že by náš kolektiv v určitém období potřeboval utužit, byly tam jedinci, kteří neustále vyhledávali na práci jiných chyby, jako kdyby oni samy vždy vše udělali na 100% a bylo vidět, že takto postižené to mrzí. Zdálo se to být jako bludný kruh. Chtěla jsem přinést do této situace něco nového. Jiný pohled na věc, nepřemýšlet primárně, co druhý neudělal, ale co udělal, umět se navzájem pochválit….Můj nápad senakonec neuskutečnil, přestože jsem více mezi kolegy zaznamenala slova jako „dík“.

Nějako dobu zpět jsem si všimla jedné velmi pozitivní věci: jsou to takzvané stipendijní programy. Slouží jednak studentům a jednak absolventům. To dnešním žáčkům „zdrávky“ přeji a tak trochu i závidím. Vzpomínám, že když my jsme chodily na sesterskou praxi, okolí si myslelo, že je to placená činnost a nikdo nám nechtěl věřit, že praxi vykonáváme zdarma.

Dnes je fajn, že se našly „první vlaštovky“ možnosti mít praxi či přípravu na budoucí povolání hrazenou a pak ihned jistotu pracovního místa. Toto ovšem není vůbec žádná novinka, v jiných oborech s nedostatkem personálu tento princip funguje již dávno. Velmi mě těší, že také některé školy nabízejí prospěchová stipendia, jelikož studium je dnes finančně i časově velmi náročné.

Další věc, na které jsme se s kolegy shodly, že práce nás vyčerpává především nedostatkem osobního volna. Tím myslím volna, které si lze naplánovat a využít je dle svých představ. Některé měsíce jsou takové, že volný den je pouze po noční, ale s tím, že další den vstáváme na denní. Pokud člověk nechce „jet nonstop“ a nějaký spánek si přece jen dopřát, tak se toho příliš stihnout nedá. Mnozí se pak potýkají s tím, že okolí ani jejich nejbližší nechápou. A popravdě se ani nedivím, že nechápou. Otázky typu „máš přece volný víkend ne?“, „byl přece státní svátek, jak je možné, že nestíháš?“. Výroky jako: „to bych svým dětem neudělala, abych na vánoce byla v práci“. A mnohé další….. Řádná dovolená se často řeší tak, že člověk místo ní dostane finanční ohodnocení, ale nemá nárok si vybrat, zda by raději chtěl pár korun nebo skutečné volno pro čas strávený se svými blízkými.

Některá zdravotnická zařízení dnes v krizi nabízejí garanci více volných dní za sebou i kvalitnější řešení dovolených. V zahraničí je běžný také trend zkrácených úvazků pro matky s dětmi.

Chci zakončit pozitivně. Možná by stálo za pokus, aby více obyčejných z nás „obyčejných“ zdravotníků navrhlo konkrétní změny. Zkusit klást otázky: Šlo by by abychom měli pevný počet odpracovávaných hodin měsíčně? Pevnou hranici, která nelze překročit? Šlo by opravdu vybrat si svoji dovolenou jako dny volna, kdy nechodím do práce a mám skutečnou „dovolenou“? Šlo by, aby nebylo povinné celoživotní vzdělávání tak finančně náročné? Šlo by udělat, aby více sester, které mají děti, měli možnost pracovat na zkrácený úvazek, či služby upravit dle jejich potřeb?…Šlo by…..Zkuste doplnit….jistě něco vymyslíte….teď mně ještě napadlo: Šlo by vést nějakou evidenci návrhů zdravotníků na zlepšení? – Například formou internetového portálu, kde by každý zdravotník mohl zavěsit svůj návrh a návrhy pak byly projednávány odborníky a hledány možnosti, jak je uskutečnit.

Mluví se o KRIZI. Už to slovo nám nahání strach. Já osobně věřím v naději na lepší zítřek, potřebujeme k jejímu naplnění ale pomoc těch „mocných“. Apeluji na Vás, kdo máte „moc“ věci měnit nenechejte nás v krizi samotné;-).

S láskou a úctou všem zdravotníkům a nadějí v lepší zítřky.

Jedna sestřička z mnoha 😉

 

Soutěž o nejlepší článek na téma- Zdravotní sestra (zdravotník) a krize ve zdravotnictví.

Více ZDE.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

forinel
facebook google forum_ikona
Kalendář akcí
<< Lis 2017 >>
PÚSČPSN
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3
Nová akce
  • žádné události
Anketa

Jsou vhodné jednotné platové tabulky ve státních nemocnicích?

Loading ... Loading ...