… o všem, co vás zajímá
poruchy příjmu potravy Tak, jak to vlastně začalo?

Bylo mi sedmnáct let, snad nejkrásnější věk dívky. Chodila jsem s chlapcem, který byl mojí první láskou a jak to tak bývá, rozešel se se mnou. Jediná radost, která mi v tu chvíli zůstala, bylo jídlo a tak jsem lehce přibrala tři kila.

Někomu by na tom nepřišlo vůbec nic zvláštního, ale mojí mamině to nedalo a řekla mi, že jsem pěkně tlustá a ať s tím něco dělám, že je to jen na mně. Tehdy jsem měla 62 kilogramů a 173 cm, takže nic tak hrozného, ale z té zprávy od maminy jsem si vzala jen jedno „musím zhubnout, ať to stojí, co to stojí!“. Slyšela jsem, že se má hubnout postupně, pomalu, jen po půl kilech, ale to nebylo nic pro mě. Když hubnout, tak pořádně a hned!

A tak jsem hubla, ale neuvědomovala si závažnost toho, co dělám. Začala jsem hubnout pomocí zvracení, protože jídlo bylo silnější než já a nedokázala jsem se ho vzdát. Tím začal můj vlastní začarovaný kruh, celý den jsem ve škole nejedla, ale hned jak skončilo vyučování, běžela jsem do obchodu a nakoupila ty nejtučnější a nejkaloričtější potraviny. Když jsem to nespořádala hned, tak jsem si doma nachystala stůl plný dobrot, zákusků a tučných salátů, po chvíli už byly všechny talířky a krabičky prázdné. Tehdy jsem přešla k té nepříjemnější části obřadu, úprk na záchod a dlouhé zvracení, aby v žaludku nezůstal ani kousek z toho, co jsem snědla. Nejdřív jsem zvracela jen po škole, než přišla mamina z práce, ale čím déle jsem byla nemocná, tím víc jsem potřebovala jídla, tím víc jsem potřebovala zvracení. Časem jsem tak zvládla i několik přejedení denně. Když jsem vážila 53 kilogramů a podle všech jsem měla ideální postavu, řekla jsem si, že zhubnu ještě další tři, abych se pak mohla „namlsat“ zpátky do oněch ideálních 53 kilo.

V této nemoci je určitá hranice, kterou když dívka překročí, tak už se z ní sama nedostane a já ji překročila právě u těch zmíněných 53 kilo. Od té doby jsem zhubla ještě dalších pět kilogramů, takže celkem 14 kilo za půl roku. Neuměla jsem začíst jíst zase normálně, nevěděla jsem, co to znamená, takže pokaždé když jsem se o to pokusila, skončilo to přejedením nebo projímadlem. Jednou jsem se dostala zpět na původních 62 kilo, ale jen díky přejídání. Po dvou letech, když už jsem byla psychicky na dně a opravdu nevěděla, co dál, požádala jsem maminu o pomoc, zašly jsme k lékařce. Styděla jsem se ale přiznat, že jsem bulimička, tak jsem přiznala jen anorexii. Nevěřila mi, že sním jen jeden jogurt denně, tak jsem k ní přestala docházet. Za čtvrt roku jsem ale byla zpět a šla rovnou na psychiatrii do nemocnice, kde nikdo ani netušil, co anorexie nebo bulimie je. Klidně jsem tam mohla pokračovat ve svých obřadech. Skončila škola, v září jsem udělala maturitu a nastoupila jsem do práce. Tady vše pokračovalo, ale už jsem se začínala bát, že někdo někdy něco pozná, přece jen jsem se pohybovala mezi dospělými lidmi a těm jsem byla podezřelá.

Po třech a půl roku jsem hledala ve vyhledávači na internetu odkaz těchto nemocí a vyšla mi www stránka OS Anabell. Tohle slovo nikdy nezapomenu, je to jako když řeknete anděl. I když jsem tomu nedávala žádnou naději, zaplatila jsem pár stovek za desetitýdenní kurz a čekala, co se bude dít. Přicházely mi otázky, které jsem vyplnila, poslala zpět, ale už mi na ně nikdo neodpověděl, což jsem zprvu dost dobře nechápala. Ale pak jsem pochopila, že v jednoduchosti je krása a úspěch. Paní Jana mě tak donutila zamyslet se sama nad sebou a pochopit, že já jsem jedinečná a krásná taková, jaká jsem. Když totiž člověk chce skončit s nějakou formou závislosti musí si k tomu dojít sám v sobě. Mamina mi totiž vždycky říkala ať se najím, ale to v mé hlavě znamenalo pravý opak. Dokonce i teď, když už jsem půl roku „čistá“, myslím tím bez bulimie a zvracení, si myslela, že se stačí najíst a problém je vyřešen. Teď už se jí nebojím vysvětlit, že za tuto nemoc nemůžu jen já, ale i ona, když mě nechávala jako malou holčičku, která potřebuje lásku a oporu své maminky, týden co týden samotnou doma a nikdy nechtěla slyšet, co mě trápí a že mám i já nějaké problémy a že nemůžu být ta nejdokonalejší a dělat věci se samozřejmostí …

Díky Vaše Alena N.

Rate this post

Napsat komentář

forinel
facebook google forum_ikona
Kalendář akcí
<< Lis 2017 >>
PÚSČPSN
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3
Nová akce
  • žádné události
Anketa

Jsou vhodné jednotné platové tabulky ve státních nemocnicích?

Loading ... Loading ...